Menu
e-shop
Světová banka při přípravě zprávy What a Waste 3.0 vycházela z veřejně dostupných údajů z 217 zemí a ekonomik a 262 měst. Předchozí vydání What a Waste 2.0 odhadovalo, že svět vyprodukuje 2,59 miliardy tun komunálního odpadu ročně až v roce 2030. Aktuální údaje však ukazují, že již v roce 2022 dosáhla produkce 2,56 miliardy tun. Nelze proto přesně tvrdit, že původní hranice 2,59 miliardy tun byla překročena; správné je říci, že téměř stejného objemu bylo dosaženo přibližně o osm let dříve.
Rozdíly mezi regiony a příjmovými skupinami jsou značné. Podle Světové banky se ve vysokopříjmových regionech míra sběru blíží 100 %, zatímco v nízkopříjmových zemích se vybere jen přibližně 28 % odpadu. Zhruba třetina světového komunálního odpadu tak zůstává nevybrána nebo končí na otevřených skládkách. Odlišné je také jeho složení: s rostoucími příjmy zpravidla stoupá podíl papíru, plastů, kovů a skla, zatímco v chudších zemích tvoří větší část biologicky rozložitelný odpad.
Špatně řízené odpady nezpůsobují pouze emise skleníkových plynů. Kontaminují půdu a vodu, zvyšují zdravotní rizika a odpad v kanalizaci může zhoršovat následky povodní. Základní scénář Světové banky počítá pro rok 2050 s emisemi odpadového hospodářství ve výši 1,84 miliardy tun ekvivalentu CO2. Při ambiciózním rozvoji prevence, sběru, recyklace a dalších opatření by je bylo možné snížit přibližně na 0,91 miliardy tun.
Řada studií o snižování průmyslových odpadů nevychází z vlastních provozních dat, ale z rešerší, rozhovorů nebo několika případových studií. Důvod je pochopitelný: firemní údaje mohou být obchodně citlivé, zavádění technologií trvá roky a výsledky různých provozů se obtížně porovnávají. Problém nastává ve chvíli, kdy autoři zobecní závěry z malého vzorku nebo nepopíší metodiku, výchozí stav a hranice hodnoceného systému.
Často se proto setkáváme především s principy 3R – reduce, reuse, recycle, tedy omezit, opětovně použít a recyklovat – a s obecnými doporučeními investovat do moderních technologií, energetického využití nebo monitoringu. Cirkulární ekonomika k tomu přidává snahu udržet výrobky a materiály co nejdéle v oběhu a využívat vedlejší produkty jako suroviny pro další procesy.
Takové rámce mohou pomoci při tvorbě strategie, samy o sobě však nedokazují, že konkrétní podnik dosáhne „nulového odpadu“. Tento pojem navíc nemá v běžné firemní komunikaci jednotný význam. Někdy označuje nulové skládkování, jindy téměř úplné materiálové či energetické využití. Spalování s využitím energie přitom není totéž co recyklace a ani vysoká míra odklonu od skládek automaticky neznamená prevenci vzniku odpadu.
Jedním z nejznámějších příkladů průmyslové symbiózy je dánský Kalundborg. Síť se rozvíjí od roku 1972 a propojuje veřejné i soukromé partnery, kteří si předávají například energii, vodu a vedlejší materiálové proudy. Její význam spočívá především v dlouhodobém praktickém provozu. Jednotlivé přínosy je však nutné vztahovat ke konkrétním tokům a období; souhrnné tvrzení o „nulovém odpadu“ by bylo zavádějící.
BASF rozvíjí projekt ChemCycling, v němž používá suroviny získané chemickou recyklací plastového odpadu. Například pyrolýzní olej může v integrované chemické výrobě částečně nahrazovat fosilní vstupy. Výsledný recyklovaný podíl firma přiřazuje výrobkům bilanční metodou. Nejde tedy o důkaz, že lze chemicky recyklovat každý plastový odpad ani že je tento postup za všech podmínek ekologicky nebo ekonomicky výhodnější než mechanická recyklace.
Circular Plastics Alliance vznikla z iniciativy Evropské komise s cílem zvýšit využití recyklovaných plastů v nových výrobcích v EU na 10 milionů tun ročně do roku 2025. Komise uvádí, že aliance tento závazek naplnila. V dubnu 2026 proto zahájila její novou etapu zaměřenou mimo jiné na analýzu trhu, dohled nad trhem a přesnější celní rozlišování recyklovaných polymerů. Původní text nesprávně zaměňoval objem použitých recyklovaných plastů za výrobní kapacitu.
Také firemní výsledky je třeba popisovat přesně. Interface ve své zprávě za rok 2025 uvádí, že recyklované, biologické nebo z průmyslových emisí zachycené uhlíkové suroviny tvořily 51 % materiálů použitých napříč produktovým portfoliem. U samotných koberců dosáhl tento souhrnný podíl 66 %. Neznamená to, že 66 % všech výrobků pocházelo z použitých spotřebitelských výrobků, protože ukazatel zahrnuje několik rozdílných kategorií vstupů.
Schneider Electric ve svých programech sleduje počet lokalit, které využívají odpad jako zdroj, i množství primárních surovin uspořených zpětným odběrem výrobků. Pro posouzení výsledků je však nutné rozlišovat recyklaci, jiné využití a odstranění odpadu. Ani pojem „waste-to-resource“ sám o sobě neprokazuje uzavřenou materiálovou smyčku.
Podobná opatrnost platí pro závazky společnosti Unilever v oblasti plastových obalů. Firma v minulosti upravila některé cíle a termíny. Pokrok je proto vhodné vztahovat k přesně označenému výchozímu roku, rozsahu obalového portfolia a metodice vykazování. Sběr množství obalů odpovídajícího množství uvedenému na trh navíc neznamená, že byly sesbírány stejné obaly nebo že se všechen materiál vrátil do nových obalů.
Jednotné údaje o účinnosti, investičních nákladech a návratnosti anaerobní digesce, pyrolýzy, zplyňování nebo mechanické recyklace mohou být zavádějící. Výsledek závisí na kapacitě zařízení, kvalitě a ceně vstupu, požadované čistotě výstupu, cenách energie, odbytu produktů, nákladech na financování, podpoře i místních předpisech. Bez těchto parametrů nelze odpovědně tvrdit, že určitá technologie má obecně například pětiletou či desetiletou návratnost.
Mechanická recyklace bývá u čistých a dobře vytříděných toků materiálově i energeticky výhodnější než složitější chemické nebo termické postupy. Ani ona však není bezeztrátová a opakované zpracování může zhoršovat vlastnosti některých materiálů. Pyrolýza a zplyňování mohou zpracovat část obtížnějších vstupů, vyžadují však stabilní kvalitu suroviny, předúpravu a kontrolu emisí. Anaerobní digesce je určena pro biologicky rozložitelné materiály; její výkon ovlivňuje složení substrátu, teplota i přítomnost inhibičních látek.
Pro investora jsou proto podstatnější data z konkrétního provozu než průměr převzatý z nesrovnatelných studií. Hodnocení by mělo uvádět alespoň hmotnostní bilanci, spotřebu energie a vody, emise včetně dopravy, kvalitu a skutečné využití výstupů, provozní dostupnost, investiční a provozní náklady a způsob naložení se zbytky.
Rámcová směrnice EU o odpadech stanoví, že do roku 2035 má být nejméně 65 % komunálního odpadu připraveno k opětovnému použití nebo recyklováno. Pro rok 2025 platí cíl 55 %. Členské státy musí zpracovávat plány odpadového hospodářství a programy předcházení vzniku odpadů. Akční plán pro oběhové hospodářství z roku 2020 zahrnuje legislativní i nelegislativní opatření pro celý životní cyklus výrobků.
Evropská agentura pro životní prostředí v hodnocení zveřejněném v roce 2023 uvedla, že 18 členských států bylo ohroženo nesplněním cíle 55 % pro komunální odpad v roce 2025. Deset z nich současně riskovalo nesplnění cíle 65 % pro veškerý obalový odpad. Původní údaj o 14 zemích zaměňoval tuto skupinu se státy, které byly ohroženy již při předchozím cíli pro rok 2020.
Poplatky a daně za skládkování se mezi státy výrazně liší, stejně jako zákazy ukládání vybraných druhů odpadu. Samotný rozdíl v sazbách ale nestačí k závěru, že způsobuje přeshraniční přesuny odpadu. Ty jsou v EU regulovány a ovlivňuje je také dostupnost zařízení, cena zpracování a kvalita vytříděných surovin.
Firmy od investic odrazují vysoké počáteční náklady, nejistý odbyt druhotných surovin, kolísající kvalita vstupů, nedostatek infrastruktury i měnící se regulatorní podmínky. Pokročilá zařízení vyžadují kvalifikovanou obsluhu a údržbu. Pokud chybí spolehlivý systém sběru a třídění, nemusejí dosáhnout projektované kapacity ani ekonomiky.
Nelze však bez dat tvrdit, že „většina výrobních podniků“ technologie nulového odpadu nezavádí nebo že všechny dostupné projekty mají prokázanou návratnost. Smysluplnější je porovnávat konkrétní provozy a jasně oddělovat prevenci vzniku odpadu, opětovné použití, recyklaci, energetické využití a odstranění.
Právě transparentnost rozhoduje o tom, zda je zpráva o nulovém odpadu věrohodná. Podnik by měl zveřejnit hranice hodnoceného systému, výchozí rok, absolutní množství jednotlivých toků, použitou metodiku a také zbytkový odpad. Bez těchto údajů může ambiciózní procentní ukazatel vypadat přesvědčivě, ale o skutečné změně výrobního procesu vypovídá jen málo.
Anna Walterová
