Menu
e-shop
Evropský trh s hliníkem bije na poplach, shodují se finanční experti. Export hliníkového šrotu z EU v roce 2024 dosáhl 1,26 milionu tun a stále roste. Surovinu skupují hlavně čínští a američtí recyklátoři. Výsledkem tak je, že zhruba 15 % recyklačních kapacit v Evropě aktuálně stojí.
Maroš Šefčovič, komisař pro obchod a ekonomickou bezpečnost, už koncem loňkého roku na summitu European Aluminium v Bruselu oznámil, že komise začne s přípravami nové regulace proti únikům tohoto šrotu mimo unijní země. Šefčovič také zdůraznil, že restrikce zohlední zájmy producentů, recyklátorů i exportérů tak, aby podpořila cirkulární ekonomiku.
„Evropa musí zajistit suroviny pro svou ekonomiku. Tento krok zachrání náš šrot,“ dodal Paul Voss, ředitel asociace European Aluminium.
Čínští kupci odkupují evropský hliníkový šrot, roztaví ho ve svých pecích a pak ho vrací zpět do Evropy už jako hliníkové polotovary nebo hotové výrobky. EU přitom šrot sbírá velmi efektivně díky svému systému třídění odpadů, ale na globálním trhu ho pak ztrácí a nemůže ho využít doma.
K tomu přispívají i Spojené státy, které nedávno zvýšily cla na dovoz primárního hliníku až na 50 procent podle části amerického zákona o národní bezpečnosti. Tato cla platí pro většinu zemí včetně EU a mají chránit domácí americké výrobce před levnou konkurencí.
Šrot však clu nepodléhá – USA ho považují za strategickou surovinu pro své recyklátory a dovážejí ho bez příplatku. Výsledkem je, že americké firmy masivně kupují levný evropský šrot, protože ho dostanou levněji než primární hliník z dovozu.
Evropské firmy, které sbírají šrot, proto dávají přednost exportérům, od kterých dostanou víc, než od domácích recyklátorů. Evropská konfederace recyklačních průmyslů (EuRIC) proti tomu protestuje a zdůrazňuje: „Řešením není zavádět cla, ale zvýšit domácí poptávku po hliníku z recyklace.“
Recyklovaný hliník spotřebuje až o 95 procent méně energie než hliník vyrobený z primárních surovin, což ho činí klíčovým nástrojem pro plnění ambiciózního cíle EU snížit emise CO2 o 55 % do roku 2030. Bez dostatku šrotu však selžou celá odvětví – automobilový průmysl, výroba baterií pro elektromobily i komponenty pro obnovitelné zdroje energie.
EU proto od poloviny roku 2025 zavádí systém monitoringu exportu šrotu, jehož data poslouží k finálnímu rozhodnutí o restrikcích. Průmyslové asociace mezitím navrhují zavedení třicetiprocentního cla na export, což by zdražilo šrot o 50 až 150 eur za tunu. V důsledku toho by domácí ceny kvalitního šrotu vzrostly o 20 až 40 eur za tunu, ale dodavatelé hrozí, že na to zareagují skladováním materiálu nebo slevami na šrot nižší kvality.
Evropa samozřejmě není sama, která by řešila problém s nedostatkem hliníkového šrotu. Vede konkurenční boje s Asií, Severní Amerikou i Blízkým východem, kde roste poptávka po recyklovaném hliníku pro automobilový a energetický sektor. Čína, Indie, Turecko i státy Perského zálivu budují nové recyklační kapacity a lákají evropské prodejce šrotu vyššími cenami, dlouhodobými kontrakty a méně přísnou regulací. Z hliníkového odpadu se stává strategická surovina, protože recyklovaný kov nahrazuje energeticky náročnou primární výrobu a pomáhá snižovat emise v klíčových odvětvích.
Globální trh tak přesměrovává šrot z regionů s relativním přebytkem sběru (EU, USA) do regionů s rychle rostoucí výrobou, což vyvolává tlak na zavádění omezení či pobídek po celém světě. Podobné debaty o omezení exportu nebo zavedení exportních licencí se vedou i v USA a Japonsku, které už vnímají šrot jako součást své surovinové bezpečnosti.
Jen samotná informace, že EU chystá omezení exportu hliníkového šrotu, už vyvolala nervozitu na světovém trhu a začala posouvat ceny. Obchodníci se snaží uzavírat kontrakty s delší splatností ještě před tím, než regulace vstoupí v platnost, a část exportérů zkouší urychlit dodávky mimo EU, dokud to pravidla dovolují. Recyklační firmy v Evropě naopak vítají možnost stabilnějšího přísunu suroviny a někteří investoři znovu otevírají dříve pozastavené projekty na rozšíření kapacit.
Výrobci polotovarů a konečných produktů, zejména v automobilovém a stavebním průmyslu, upozorňují na riziko krátkodobého zdražení recyklovaného hliníku. Argumentují však, že dlouhodobě dává větší smysl mít jistotu dodávek z vlastního regionu než spoléhat na volatilní globální trh, kde hraje roli geopolitika i obchodní bariéry.
Debata kolem omezení exportu hliníkového šrotu otevírá širší spor o to, kde leží hranice mezi volným obchodem a surovinovou bezpečností EU. Kritici varují, že přílišná regulace může poškodit postavení EU jako otevřené ekonomiky a vyvolat protiopatření obchodních partnerů, případně dotlačit obchodníky k obcházení pravidel. Zastánci připomínají, že šrot není jen odpad, ale klíčový zdroj pro plnění klimatických cílů a udržení průmyslové výroby v Evropě.
Evropské asociace upozorňují, že restrikce exportu šrotu samy o sobě nestačí. EU musí zároveň podporovat investice do moderních recyklačních technologií, usnadnit povolovací řízení pro nové provozy a zajistit, aby průmysl měl dostatečnou poptávku po výrobcích z recyklovaného hliníku – například prostřednictvím veřejných zakázek a ekologických norem.
Evropské vlády budou muset velmi pečlivě nastavit nová pravidla tak, aby nevedla k prostému „zamknutí“ šrotu na hranicích bez jistoty, že ho evropské firmy skutečně zpracují. Odborníci proto prosazují kombinaci exportních omezení s podporou domácího zpracování – daňovými pobídkami, podporou inovací a lepší koordinací sběru a třídění odpadu.
Firmy napříč hodnotovým řetězcem – od sběrových společností přes recyklační pece až po automobilky – budou muset upravit své dodavatelské strategie a více se orientovat na dlouhodobé, smluvně zajištěné toky šrotu v rámci EU. Pokud se regulace podaří nastavit vyváženě, může EU posílit svou průmyslovou základnu, snížit emise a současně omezit závislost na dovozu primárního hliníku z regionů s vyšší uhlíkovou stopou.*
-wal-
