Menu
e-shop
Atmosférické emise tzv. šedého vodíku dosahují podle EIA téměř 900 milionů tun CO2 ročně. Nízkoemisní vodík, zahrnující zelený vodík vyráběný elektrolytickým rozkladem vody za využití obnovitelných zdrojů a modrý vodík s technologiemi zachytávání a ukládání uhlíku, tvořil například v roce 2023 méně než jeden milion tun, avšak jeho produkce rychle rostla.
V rámci Evropy cílí strategie REPowerEU na výrobu 10 milionů tun zeleného vodíku a dovoz dalších 10 milionů tun do roku 2030. Tato čísla odrážejí vysoké ambice pro dekarbonizaci průmyslu a energetiky.
Největším producentem vodíku zůstává Čína se zhruba 36,5 milionu tun v roce 2024, následovaná Spojenými státy a Evropskou unií. Produkce v Číně je převážně založena na fosilních palivech, přičemž zelený vodík je stále v rané fázi rozvoje. Čína však dominuje i na trhu s elektrolyzéry, kde vlastní asi 50 % světové instalované kapacity, která do konce roku 2023 dosáhla 1,2 GW, a zároveň provozuje největší elektrolyzér na světě s výkonem 260 MW. Spojené státy a Evropská unie jsou dalšími významnými producenty, orientovanými na rozvoj nízkoemisních technologií. Globální kapacity elektrolyzérů pro čistou výrobu vodíku dosahují aktuálně několika set tisíc tun ročně, přičemž projekty na jejich rozšíření jsou aktivní nejen v Evropě, Severní Americe, ale i v Asii.
V Evropě významně roste podpora obnovitelného vodíku, například prostřednictvím Inovačního fondu Evropské unie, který uvolnil téměř dvě miliardy eur na rozvoj technologií a projektů výroby zeleného vodíku včetně rozsáhlých investic do elektrolyzérů v zemích jako Španělsko, Portugalsko či Finsko. Evropské firmy jako BP, Shell či Orlen Unipetrol aktivně budují elektrolyzéry s kapacitami v řádu stovek megawattů. Nicméně trh stále čelí výzvám, zejména v podobě nedostatečné poptávky po obnovitelném vodíku, což zpomaluje některé novější projekty. Přesto je vodík považován za klíčovou surovinu pro dekarbonizaci průmyslu a dopravy, což podporuje rozsáhlé veřejné i soukromé investice.
Současné ceny zeleného vodíku jsou však relativně vysoké, pohybují se mezi 4 až 6 dolary za kilogram. Například v roce 2024 se cena zeleného vodíku pohybovala v rozmezí od 3,75 do 6 USD/kg v závislosti na lokalitě a technologii výroby. Hlavním faktorem ovlivňujícím cenu je cena elektrické energie z obnovitelných zdrojů, která tvoří podstatnou část výrobních nákladů. Předpokládá se však, že díky růstu produkce, technologickým inovacím, zejména v účinnosti proton-výměnných membránových elektrolyzérů, a masivní podpoře veřejných politik, bude možné náklady do roku 2027 snížit přibližně o 15 %. Norská společnost NEL například plánuje do konce roku 2025 snížit cenu zeleného vodíku na úroveň kolem 1,5 USD/kg na vybraných trzích s dostupnou levnou zelenou energií.
Výrazné snížení nákladů lze očekávat také díky úsporám z rozsahu, kdy větší kapacity elektrolyzérů a vyšší objemy produkce povedou k efektivnějšímu využití investic. Pro rok 2030 IEA očekává, že cena zeleného vodíku v Evropě by mohla klesnout na přibližně 2 USD/kg, čímž by se stal konkurenceschopným s modrým vodíkem a dokonce i se šedým vodíkem, jehož náklady rostou s cenami fosilních paliv a emisních povolenek.
Investice do výroby zeleného vodíku rostou rychle; například v roce 2025 se očekává nárůst investic do elektrolýzy o 70 % ve srovnání s předchozím rokem, což by mělo dále podpořit technologický pokrok a expanzi trhu. Naproti tomu někteří analytici, jako BloombergNEF, upozorňují, že skutečný pokles cen může být pomalejší kvůli vyšším než očekávaným nákladům na elektrolyzéry a dopadům nestabilní poptávky.
Zlepšení účinnosti elektrolyzérů a snižování ceny obnovitelné elektřiny jsou tak klíčovými faktory, které rozhodnou o tom, jak rychle bude zelený vodík ekonomicky atraktivní a schopný konkurovat tradičním zdrojům energie v příštích desítkách let.
Ačkoli zelený a modrý vodík jsou považovány za klíčové prvky dekarbonizace energetiky a průmyslu, jejich rozvoj čelí také kritice. Hlavními výhradami jsou vysoké náklady na výrobu vodíku, pomalé tempo výstavby potřebné infrastruktury a nejasná či nedostatečná politická podpora. Analýza PwC například upozorňuje, že z velkého množství plánovaných projektů na výrobu vodíku s kapacitou 840 GW je ve výstavbě nebo má zajištěné financování méně než 2 %, což znamená, že většina z nich pravděpodobně nebude realizována. Evropská unie čelí v tomto směru výzvám, kdy Evropský účetní dvůr označil některé cíle EU za nerealistické a kritizoval roztříštěnost finanční podpory.
Dalším problémem je nedostatek reálné poptávky po zeleném vodíku z trhu. Řada projektů nemá skutečné odběratele a smlouvy na dodávky jsou často vágní a nezávazné, což ohrožuje ekonomickou životaschopnost výroby. Vysoké náklady na výrobu vodíku, které jsou podstatně vyšší než u fosilních paliv, vedou k tomu, že výrobky a služby založené na zeleném vodíku jsou zatím ekonomicky nevýhodné bez významných dotací.
Kritici také upozorňují na problémy s výrobou elektrolyzérů, kdy současné výrobní kapacity nestačí pokrýt plánovanou poptávku, což způsobuje výkyvy cen a zpožďuje projekty.
V oblasti modrého vodíku vyvolává otázky zejména spolehlivost a efektivita technologií zachytávání a ukládání uhlíku (CCS). Ta zatím neprokázala plnou škálovatelnost ani dlouhodobou bezpečnost ukládání CO2, což vyvolává obavy z možných úniků skleníkových plynů do atmosféry během výroby a skladování. Podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) se efektivita zachytávání CO2 často pohybuje okolo 85–90 %, takže část emisí i při ideálním provozu zůstává nezachycena.
Etická a environmentální stránka modrého vodíku rovněž vyvolává diskuse, protože jeho výroba závisí na spotřebě fosilních paliv, čímž se nevyhýbá komplexnějším environmentálním dopadům. Studie „How green is blue hydrogen?“ od Roberta W. Howartha a Marka Z. Jacobsona publikovaná v časopise Energy Science and Engineering uvádí, že uhlíková stopa modrého vodíku může být vyšší než u fosilních paliv kvůli únikům metanu a neúplnému zachytávání emisí při výrobě.*
Anna Walterová
