V roce 2019 podle OSN svět vyprodukoval pozoruhodných 53,6 tuny elektronického odpadu. V průměru to bylo 7,3 kg na hlavu. Globální produkce elektronického odpadu vzrostla od roku 2014 o 9,2 milionu tun a vědci předpokládají, že do roku 2030 ještě vzroste na 74,7 milionu tun. Rostoucí množství elektronického odpadu je poháněno především vyšší spotřebou, krátkými životními cykly a omezenými možnostmi oprav. Největší množství elektronického odpadu v roce 2019 vyprodukovala Asie, a to 24,9 milionu tun, následovaná Amerikou (13,1 milionu tun) a Evropou (12 mi-lionů tun), zatímco Afrika a Oceánie vyprodukovaly 2,9 milionu tun a 0,7 milionu tun. Evropa se umístila na prvním místě, pokud jde o e-odpad produkovaný na obyvatele, a to 16,2 kg na hlavu. Na druhém místě byla Oceánie (16,1 kg na obyvatele), pak Amerika (13,3 kg na obyvatele), zatímco Asie a Afrika vygenerovaly pouze 5,6 a 2,5 kg na obyvatele.
Recyklační aktivity však nedrží krok s celosvětovým růstem elektronického odpadu. Statistiky ukazují, že v roce 2019 byla kontinentem s nejvyšší mírou sběru a recyklace Evropa s 42,5 %, Asie se umístila na druhém místě s 11,7 %, Amerika a Oceánie byly podobné s 9,4 % a 8,8 % a Afrika měla nejnižší míru na 0,9 %. Přitom právě afické a asijské země patří mezi vyhlášené světové skládky (nejen) elektroodpadů.
Pravděpodobně nejznámější je čínské město Guiyu v oblasti Guangdong. Některé zdroje ho uvádějí jako hlavní město světového elektronického odpadu. Oficiálně tedy jde o centrum pro recyklaci elektroodpadu, které tam vznikalo průběžně od roku 1990. Zaměstnává více než 75 % místních domácností a dalších asi 100 000 dojíždějících pracovníků. Oblast zahrnuje tisíce jednotlivých dílen, kde dělníci stříhají kabely, rozebírají plošné spoje nebo pracují s kyselinami. Nad spalováním nevyužitelných součástek nebo vypouštěním znečištěných vod však neexistuje moc přísný dohled. Podobná místa lze najít po celém světě, třeba v Nigérii, Ghaně nebo Indii.
Nesprávné nakládání s elektronickým odpadem přispívá také ke globálnímu oteplování. Například chladiva, která se nacházejí v řadě zařízení, jsou typickými příslušníky skleníkových plynů. Z vyřazených chladniček, klimatizací a dalších příbuzných spotřebičů, unikají kvůli nesprávnému zacházení tuny těchto plynů. Podle Mezinárodní agentury pro energii (IEA) jde o přibližně 0,3 % celosvětových emisí CO2.
Elektronický odpad je přitom obrazně i doslova zlatý důl, neboť obsahuje vzácné a kritické kovy. Hodnota surovin v celosvětovém e-odpadu vytvořeném v roce 2019 se podle OSN rovná přibližně 57 miliardám USD. Na této sumě se nejvíc podílí železo, měď a zlato. Se současným stavem recyklace se však daří získat zpět suroviny v hodnotě jen asi 10 miliard USD.
Nedávná studie o rostoucím elektronickém odpadu v USA ukázala, že asi 40 % veškerého olova na amerických skládkách tvoří olovo ze starších monitorů.
Zlepšující se legislativní prostředí
Ještě v roce 2014 mělo podle OSN na světě jen 61 zemí nějakou národní politiku, legislativu nebo jinou regulaci v oblasti nakládání s elektronickým odpadem. V roce 2019 to bylo už 79 zemí. Pokrok je však v mnoha částech světa pomalý, a ne všude lze spolehlivě říci, že země nad zákony skutečně dohlíží. Lepšímu nakládání s elektroodpadem brání mnohdy třeba nedostatečná politická vůle nebo nedostatek investičních příležitostí. Kromě toho se v různých zemích liší také způsob klasifikace odpadů a další agenda, spojená s daty.
První unijní směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (směrnice OEEZ), vstoupila v platnost v roce 2003. Jejím hlavním cílem bylo regulovat a motivovat k recyklaci a opětovnému použití v členských státech. Kromě toho EU rovněž přišla se směrnicí o omezení používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních z roku 2003. Oba tyto dokumenty byly dodatečně revidovány ještě v roce 2012. Například Severní Makedonie přijala v roce 2010 zákon o bateriích a akumulátorech, po němž v roce 2012 následoval zákon o nakládání s elektrickými a elektronickými zařízeními. Srbsko reguluje nakládání se zvláštním tokem odpadů, včetně toho elektronického, národní strategií pro nakládání s odpady (2010–2019). Černá Hora přijala zákon o koncesi týkající se elektronického odpadu s ambicí sbírat 4 kg tohoto odpadu ročně na osobu do roku 2020. Albánský právní rámec vychází z návrhu zákona o odpadech z elektrických a elektronických zařízení z roku 2011, který se zaměřuje na navrhování elektrických a elektronických zařízení. Naproti tomu ale třeba v Bosně a Hercegovině stále chybí zákon upravující elektronický odpad.*
Anna Soldatova
