Podle statistik vzniklo v roce 2019 na světě odhadem 53,6 milionu tun elektrického a elektronického odpadu, což představuje v průměru 7,3 kg na osobu. Pouze u sedmnácti procent tohoto odpadu však byla řádně zdokumentována jeho recyklace. Velmi často končí tento odpad, a to i nelegálně, v afrických zemích, uvádí studie, otištěná v odborném periodiku International Journal of Environmental Research and Public Health. Cesty tohoto odpadu a dopady jeho divoké recyklace na životní prostředí afrických zemí a zejména zdraví lidí zkoumal mezinárodní tým, v němž jsou zastoupeni vědci z univerzity v Akře (Ghana) i zástupci Světové zdravotnické organizace. Analyzovali recenzované publikace a databáze za posledních 15 let týkající se elektronického odpadu v Africe.
Původ e-odpadu v afrických zemích
V posledních letech roste i v Africe výroba elektroniky, a s ní se zvyšuje i množství e-odpadu. V porovnání se světovým průměrem je však sotva třetinové – pouze 2,5 kg e-odpadu na hlavu a rok. Celkové množství za celý kontinent se odhaduje na 2,9 mil. tun. Největší podíly na jeho vzniku mají velké lidnaté země, jako je Egypt, Nigérie a Jihoafrická republika: každá z nich vyprodukuje kolem půl milionu tun e-odpadu ročně.
V roce 2019 mělo národní legislativu týkající se elektronického odpadu v Africe pouze třináct zemí a například Egypt se značnou produkcí e-odpadu nemá žádnou. Pokud legislativa existuje, není odpovídajícím způsobem vymáhána. Ve většině afrických zemí neexistuje formální systém sběru a recyklace vyřazených elektronických zařízení. Běžně se mísí s komunálním odpadem a o nějaké evidenci nemůže být řeči.
Zároveň zde roste poptávka po elektronice všeho druhu. To vede k dovozu použitých elektronických a elektrických zařízení, která jsou cenově dostupnější než nová. Použitá zařízení (v angličtině je pro ně používána zkratka UEEE, Used Electrical and Electronic Equipment) často vyžadují opravu a stává se, že některé kusy se vůbec nedají použít. V tom případě končí na černých skládkách. Studie uvádí, že 75 % elektrozařízení je při dovozu deklarováno jako použitelné nebo opravitelné, více než polovina je však neopravitelná.
Kromě legálních dovozů fungují i cesty zcela nelegální, kdy jsou nejrůznější elektrozařízení nesprávně označena nebo ukryta mezi jinými předměty. Typicky jsou do automobilů, dovážených z EU, naloženy nejrůznější spotřebiče, z nichž většina by měla být deklarována jako e-odpad. Přesné údaje o objemu tohoto elektroodpadu nejsou k mání, studie však odhaduje, že tímto způsobem bylo v letech 2015 a 2016 do Nigérie dovezeno přibližně 60 000 tun elektrozařízení. Největší množství pocházelo z Číny (24 %), následovaly USA (20 %), Španělsko (12 %) a Spojené království (9 %). Mnohé z těchto předmětů jsou neopravitelné a opět končí na černých skládkách.
Samostatnou kapitolou je pak vývoz elektroodpadu do Afriky výhradně za účelem jeho likvidace. Důvodem jsou podle studie vysoké náklady na recyklaci v zemích s kvalitní legislativou na ochranu životního prostředí. Recyklace některých spotřebičů se proto nevyplácí, ale je nutno se jich nějak zbavit. Studie provedené Evropskou unií a OSN ukazují, že zejména země západní Afriky se staly skládkami elektronického odpadu pro rozvinuté země.
Jak se recykluje
Největší skládkou elektronického odpadu v Africe a jednou z největších na světě je skládka Agbogbloshie v Ghaně. Podle odhadů se zde ročně uloží kolem 250 000 tun vytříděného elektrického a elektronického odpadu. Podle starších údajů se v roce 2010 v Ghaně na renovaci starých a použitých počítačů podílelo odhadem 10 000 až 15 000 lidí, zatímco dalších 20 300 až 33 600 lidí pracovalo v oblasti recyklace a nakládání s elektronickým odpadem. Nedávno byl tento počet odhadnut na více než 40 000 lidí. Započítáme-li rodiny s dětmi, je jen v Nigérii na nakládání s elektronickým odpadem jako na zdroji příjmů závislých zhruba čtvrt milionu lidí.
Ostatní africké země, jako je Kamerun, Botswana a Jihoafrická republika mají spíše více menších míst. Často jde o tržiště, kde se elektroodpad prodává a v případě potřeby opravuje. Většina dovezeného elektronického odpadu se skládkuje podél silnic a na dvorcích obytných stavení. Případně si lidé budují obydlí přímo na skládkách, aby měli blíž „do práce“.
Neopravitelná zařízení se na skládkách demontují. Velká část elektroodpadu, zejména kabely, se spalují za účelem získání kovů, desky s plošnými spoji se louží silnými kyselinami, aby se získaly cenné kovy. To vše má za následek kontaminaci ovzduší, půdy, prachu, vody a lidí celou řadou toxických látek. Studie uvádí, že slepičí vejce z Agbogbloshie mají nejvyšší hladinu bromovaných dioxinů a druhou nejvyšší hladinu chlorovaných dioxinů, která kdy byla zaznamenána. Osoba, která by snědla pouze jedno vejce, by překročila tolerovatelný denní příjem chlorovaných dioxinů stanovený Evropským úřadem pro bezpečnost potravin 220krát. Obecně jsou však údaje o skládkách i znečištění naprosto nedostatečné.
Prostředí a zdraví
Lidé jsou při demontáži a zpracování e-odpadu přímo vystaveni působení řady nebezpečných chemických látek. Tato situace ohrožuje zejména děti, které se ostatně na recyklaci často přímo podílejí. V Ghaně bylo zdokumentováno zapojení dětí ve věku pouhých pěti let. Děti přijímají v poměru ke své velikosti více znečišťujících látek než dospělí, jsou blíže k zemi, kde může být koncentrace některých toxických látek nejvyšší, a častěji si strkají ruce, předměty a půdu do úst.
Studie uvádějí, že v krvi i moči místních obyvatel byly zjištěny vysoké obsahy toxických kovů, dioxinů a furanu, bromovaných zpomalovačů hoření (BFR), PCB, polyaromatických uhlovodíků (PAU), per- a polyfluoroalkylových látek (PFAS), pevných částic, ftalátů a chemických směsí z plastů.
Samotné skládky e-odpadu vykazují v porovnání s evropskými normami zvýšený obsah mnoha různých potenciálně nebezpečných kovů (mědi, olova, zinku, manganu, niklu, antimonu, chromu a kadmia). Spalování plastů má za následek silné znečištění ovzduší toxickými látkami i pevnými částicemi, které vdechují pracovníci i obyvatelé v okolí. Kromě toho byla zaznamenána kontaminace v důsledku kožního kontaktu a konzumace kontaminovaných potravin a vody.
Důsledkem je řada plicních, respiračních a kardiovaskulárních onemocnění, zejména u dětí do pěti let. Vystavení znečišťujícím látkám v mladém věku vede podle studií ke snížení kognitivních schopností s účinky na paměť a chování. Řada těkavých organických látek uvolňovaných při spalování je známými lidskými karcinogeny. Přehled dosud zjištěných vlivů na zdraví populace je velmi pestrý.
Proč to státy dovolí
Když je neregulovaná recyklace e-odpadu tak devastující pro zdraví i životní prostředí, proč tedy státy umožňují dovozy? Proč své obyvatele lépe nechrání? Když v Číně zjistili, že se jim s odpady k recyklaci dostává do země obrovské množství nerecyklovatelného balastu, prosadili legislativu, která importu brání. Proč totéž nedělají v Africe?
Důvody jsou nejspíše ekonomické. V roce 2019 měly suroviny z elektronického odpadu v Africe hodnotu kolem 3,2 miliardy USD. Odhaduje se, že Ghana ročně vydělá na materiálech pocházejících z elektronického odpadu 105 až 268 mi-lionů USD. Obchod, opravy a využití materiálů z elektronického odpadu slouží jako zdroj obživy pro mnoho chudých částí obyvatelstva. To je v ekonomicky slabé zemi dostatečně silný argument.
Kromě toho je zde již zmiňovaná nedostatečná legislativa. Ani existující předpisy však nejsou prosazovány a vymáhány, takže nemají žádný vliv na praxi a jsou neúčinné. Recyklace e-odpadu tak probíhá převážně v šedé zóně bez vládního dohledu.
V afrických zemích nyní neexistuje ekonomicky životaschopný obchodní model, který by nahradil spalování elektronického odpadu na otevřeném ohni. Recyklátoři mají ověřeno, že je to nejlevnější a nejrychlejší způsob, jak se dostat k mědi, a stát proti tomu nijak neprotestuje.
Jak se státy brání
Státy se situaci pokoušejí nějak změnit. Do postižených oblastí směřují mezinárodní organizace, jako je například Pure Earth nebo německá Technická agentura pro mezinárodní rozvoj (GIZ). Spolupracují s vládními agenturami a místními skupinami, aby zlepšily pracovní podmínky. Budují recyklační centra, organizují semináře a poskytují technickou podporu, díky které by mohla být práce místních recyklátorů bezpečnější. Uvádějí, že na národní a místní úrovni je třeba kontaktovat komunity na všech úrovních, od metařů, recyklátorů až po opraváře a obchodníky. Důležité je uznat, že elektronický odpad hraje důležitou roli při zajišťování příjmů zranitelných komunit, a proto musí jakékoliv opatření zahrnovat alternativní možnosti obživy/příležitosti pro nekvalifikované pracovníky s elektronickým odpadem, aby byly účinné.
Důležitá je také spolupráce se zdravotníky, kteří musí znát rizika spojená s recyklací elektronického odpadu a také vědět, jak snížit expozici znečišťujícím látkám.
Mezery ve vnitrostátních právních předpisech se snažila zaplnit řada regionálních úmluv, které vznikaly od devadesátých let minulého století. Stačilo by je jen jejich požadavky naplnit. Autoři studie však udávají, že vzhledem k ekonomické hodnotě zlata, plastů a mědi budou rozvojové země i nadále místem, kde budou vyspělé země elektronický odpad skládkovat. Nakládání s elektronickým odpadem je v kompetenci jednotlivých vlád, bohužel mají ekonomické výhody příliš často přednost před dopady na lidské zdraví.*
Jarmila Šťastná
