Těžba strategických kovů, nutných třeba pro solární panely, větrné turbíny i baterie, je kromě ekologické zátěže spojena i s vážnými sociálními problémy. Suroviny jsou mnohdy soustředěné v zemích s nestabilní politickou situací a s nedostatečnou ochranou lidských práv. I přesto, že většina velkých těžebních firem sídlí v rozvinutých zemích, neznamená to, že mateřská společnost nad získáváním materiálů ve třetím světě vykonává dohled. Navíc masivní těžba surovin prohlubuje nedostatek vody a přispívá klimatické změně, proti které se západní svět snaží bojovat právě zelenými technologiemi.
Se zrychlujícím se tlakem na přechod od fosilních paliv se zvyšuje také poptávka po vzácných kovech, které jsou nezbytné pro velkou část sektoru takzvané čisté energetiky. Jde hlavně o kobalt, měď, lithium, nikl a prvky vzácných zemin, jako skandium, yttrium a lanthanoidy. Ruská invaze na Ukrajinu zesílila obavy o stabilitu jednotlivých dodavatelských řetězců. Koncentrace největšího podílu těžby do několika málo zemi totiž znamená to, že dodávky nerostů jsou zranitelné z hlediska tržní síly, logistiky, obchodních omezení nebo proměnlivé politické situace. Některé země proto podnikají nové kroky ve snaze ochránit své zdroje strategických surovin před zahraničním vlivem. Například Mexiko loni v dubnu oznámilo plány na znárodnění lithiových dolů, aby omezilo případný vliv Číny nebo USA.
Přechod od fosilních paliv k takzvaně čistým technologiím změnil a ještě bude měnit mapu dodavatelských vztahů a případných rizik. Otázka materiálů je z geopolitického důležitá právě s ohledem na to, že Evropa a Spojené státy nemají na světovém trhu s těmito strategickými surovinami silné postavení.
Ekologie za cenu lidských práv
Minerály jako kobalt, měď, lithium, mangan, nikl a zinek jsou potřeba ve velkém množství k výrobě technologií obnovitelné energie od větrných turbín a solárních panelů po elektrická vozidla a akumulátory. Poptávka po těchto minerálech se rozšiřuje, protože společnosti závodí ve výrobě technologie potřebné k podpoře energetického přechodu. Náležitá péče o lidská práva těžařských společností však s tímto trendem nedrží krok. Nezisková společnost Centrum obchodních a lidských práv (Business & Human Rights Resource Centre) zaznamenala, že dvě třetiny všech soudních sporů a kauz mezi těžaři a místními obyvateli se týká právě porušování lidských práv. V letech 2010 až 2021 popsala organizace 556 oficiálních obvinění po celém světě. Organizace však na základě dosavadních zkušeností usuzuje, že jde o pouhý zlomek reálných případů, ke kterým doopravdy dochází.
Více než dvě třetiny všech zaznamenaných obvinění zahrnuje pouhých 12 společností, které patří mezi největší v těžebním sektoru. Patří sem Grupo México, Codelco, BHP, Anglo American a Glencore.
Dětská práce i násilí
Podle dat Centra obchodních a lidských práv se očekává se, že celosvětová poptávka po kobaltu vzroste v letech 2017 až 2050 o 585 %. Největším producentem kobaltu na světe je Demokratická republika Kongo. Za ní následuje s větším odstupem Rusko. Některé země mají sice velké zásoby kobaltu, ale buď ještě těžbu nezahájily nebo jde zatím o malá množství. Například Indonésie má asi 8 % celosvětových zásob ale neprodukuje žádný významný objem.
Největší těžaři kobaltu jsou registrováni ve Spojeném království, Švýcarsku a Číně. Podle dat Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomii firmy registrované v Demokratické republice Kongo se podílejí na celosvětové produkci kobaltu jen 3,5 %. Ze země přitom pochází 69 % produkce této suroviny. Většinu kobaltu tedy těží zahraniční společnosti. Největší podíl na produkci má firma Glencore se sídlem v Londýně, kterou vlastní rodina Glasenbergů z Jihoafrické republiky. Čína pak ovládá minimálně 24 % světové těžby kobaltu. Dalším významným těžařem je mezinárodní společnost Eurasian Natural Resources, která je sice registrovaná ve Spojeném království, ale fakticky je pod kontrolou vlády Kazachstánu.
Podle údajů Světového ekonomického fóra (World economic forum – WEF) se sídlem v Ženevě, pochází 15 až 30 % těžby konžského kobaltu z takzvaných řemeslných a malých dolů, kde není výjimkou dětská práce, nedostatečná bezpečnost a násilné etnické střety mezi dělníky a nadřízeným personálem těžebních firem. WEF také odhaduje, že poptávka po kobaltu vzroste v roce 2030 v důsledku rozmachu elektromobilů až čtyřnásobně. Právě kvůli využívání dětské práce přitáhly podmínky, za kterých se kobalt v Kongu těží, velkou mezinárodní pozornost. Dětský fond Organizace spojených národů (UNICEF) odhaduje, že v hornictví na jihu Konga pracuje na 40 000 dětí.
V souvislosti s těžbou kobaltu zaznamenaly lidskoprávní organizace v letech 2007 až 2019 celkem 31 obvinění z porušování lidských práv. Tato obvinění zahrnují široké spektrum problémů, včetně znečištění životního prostředí, korupce, nebezpečných pracovních podmínek a neúnosného přetěžování lidí.
Vysušování půdy
Dalším cenným kovem, kolem kterého vyvstává řada etických i environmentálních otázek, je lithium. Typické elektrické vozidlo obsahuje přibližně 20 kg lithia. Vzhledem k rozvíjejícímu se odvětví elektromobilů a aplikacím lithia v elektronických zařízeních se očekává, že poptávka po tomto kovu poroste nejvíce ze všech kritických surovin. Světová banka odhaduje růst celosvětové poptávky o 965 % od roku 2017 do roku 2050. Víc než polovina světové produkce se nyní těží v Austrálii. Na druhém a třetím místě jsou Chile a Čína, i když podíl světových zásob má největší Chile. Těžaři si to samozřejmě uvědomují, takže statistiky se mohou v příštích letech začít výrazně měnit. Co se týče lithia, těží ho ve všech zmíněných zemích místní firmy.
Společnosti zabývající se těžbou lithia mají jedny z nejvíce nedostatečných záznamů o lidských právech, které se pokusilo nashromáždit shromáždilo Centrum obchodních a lidských práv. Z pěti největších společností na těžbu lithia na světě má pouze jedna veřejně dostupnou politiku lidských práv a všechny už před časem čelily obviněním, spojeným s jejich porušováním.
Oblasti zahrnující Chile, Argentinu a Bolívii, se říká lithiový trojúhelník. Kromě samotných rozsáhlých zásob region přitahuje těžaře díky své unikátní metodě získávání lithia. To je totiž obsaženo v podzemní slané vodě, takzvané solance, a získává se odpařovacím procesem, díky kterému je jeho těžba výrazně levnější ve srovnání s konvenční těžbou pevných hornin. Solná pánev v nejsušší poušti světa Atacama obsahuje přes 80 % chilských zásob lithia. Kvůli těžbě se voda vypařuje výrazně rychleji a nestačí se tak přirozeně vracet do spodních úložišť. Zásoby bohaté na soli v této oblasti se tak musí doplňovat dešťovou vodou a sněhem z And, aby byla těžba nadále možná.
Největší výrobce lithia v Chile, společnost SQM, čelila obvinění z korupce, vyhýbání se placení daní a porušování ekologických předpisů. Společnost byla privatizována za Pinochetovy vojenské diktatury a stále je částečně vlastněna rodinou bývalého diktátora.
V České republice jsou podle odhadů asi tři procenta světových zdrojů lithia, naprostá většina na Cínovci a malé množství ve Slavkovském lese. Hlubinnou těžbu na Cínovci připravuje společnost Geomet, většinově vlastněná Severočeskými doly.
Zelený paradox klimatické změny
Hned po porušování lidských práv se druhá největší část mezinárodních obvinění, spojených s těžbou strategických surovin, týká vody. Nejen lithiové doly, ale také měděné, kobaltové, zinkové, niklové a manganové doly spotřebovávají velké množství vody pro zpracování nerostů, odprašování i přepravu kalů. Příčinou vyšší poptávky po takzvaných zelených kovech je mimo jiné prohlubující se změna klimatu. Tu ale z velké části zhoršuje právě masivní těžba a úbytek vody v rovníkových zemích a dalších nejsušších oblastech světa. Technologie pro výrobu obnovitelné energie, které mají klimatickou změnu mírnit, se tak neobejdou bez nerostů, jejichž těžba klimatickou změnu dramaticky prohlubuje.
Právě ve zmíněné Atacamě jsou těžbou lithia ohroženy mnohé komunity místních obyvatel, kteří mají stále menší přístup k vodě. „V regionu tento proces spotřebuje přibližně 1,5 milionu litrů vody na metrickou tunu uhličitanu lithného. Podle smluv o těžbě se region snaží vyvézt až 300 000 metrických tun uhličitanu lithného ročně,“ uvedlo Centrum obchodních a lidských práv.
Různé případy poškozování životního prostředí nebo omezování lidských práv se týkají celého světa od ostrovů po pouště, rozvojové i průmyslové země, globální jih i sever. Podle lidskoprávních organizací to není záležitost specifická pro jednotlivé země nebo nerosty.
Například ruská společnost Norilsk Nickel, která je jedním z největších světových producentů niklu, je spojená se 14 obviněními z porušování lidských práv, ztráty živobytí a znečištění vody. Skupina dotčených obyvatel před časem dokonce napsala přímo Elonu Muskovi, s žádostí, aby Tesla tyto problémy zohlednila a přerušila s těžařskou firmou obchodní vztahy. Ani jedna ze společností se k tomuto kroku však nevyjádřila.
EU se chce dostat do popředí
Právě lithium nebo kobalt patří mezi strategické suroviny, které chce Evropská unie zabezpečit pro budoucí materiálovou soběstačnost. Na svém území chce proto do konce desetiletí vyrábět nejméně 40 % technologií klíčových k produkci obnovitelné energie. Plánuje také začít těžit, zpracovávat a recyklovat více strategických surovin, aby omezila svou závislost na Číně a dalších mimoevropských dodavatelích. Počítají s tím na jaře zveřejněné návrhy Evropské komise (EK), které mají zajistit větší soběstačnost EU a posílit její konkurenceschopnost v reakci na masivní zelené subvence USA.
Návrh pravidel určených k podpoře čistého průmyslu (Net Zero Industry Act) stanovuje seznam technologií, jejichž domácí produkci hodlá EU usnadnit s cílem, aby do roku 2030 dosahovala 40 procent celkového využívaného množství. Jsou mezi nimi solární panely, tepelná čerpadla, větrné turbíny nebo obnovitelný vodík. Unie by měla u těchto projektů usnadnit schvalovací procesy, aby se staly atraktivnějšími pro investory. Vybrané strategické projekty mají získat výhodu v podobě zkrácených povolovacích lhůt.
Podle místopředsedkyně EK Věry Jourové se nová pravidla nijak nedotknou toho, že si jednotlivé členské státy mohou stanovit svůj energetický mix, a umožňují podporu jaderné energie. „Budeme rozvíjet čisté nízkouhlíkové technologie, včetně moderních jaderných technologií,“ uvedla k návrhu Jourová. Na výrobu energie z jádra se orientuje například Francie nebo Česko.
Související norma o kritických surovinách (Critical Raw Materials Act) počítá s rozšířením produkce lithia, kobaltu, titanu a dalších materiálů využívaných v zelených či digitálních technologiích. Komise navrhuje, aby EU produkovala desetinu, zpracovávala 40 % a recyklovala 15 % své každoroční spotřeby strategických materiálů. K tomu má pomoci usnadnění administrativních procesů. Povolování strategických těžebních projektů by mělo podle návrhu trvat nejdéle dva roky, u zpracování a recyklace významných surovin to má být nejvýše rok.
Komise očekává, že poptávka po lithiu, které je klíčové při výrobě autobaterií, vzroste do konce desetiletí dvanáctkrát. Kovů ze vzácných zemin využívaných pro větrné elektrárny bude ve stejném časovém období potřeba až šestkrát více než dnes.
Největším vývozcem kritických surovin do Evropy je Čína, která dodává například okolo 90 % vzácných zemin i většinu spotřeby některých dalších kovů. Komise proto také navrhuje, aby z jediné mimoevropské země mohlo pocházet nejvýše 65 % dodávek konkrétního materiálu. O návrzích budou v příštích měsících vyjednávat členské státy a europoslanci.*
Anna Soldatova