Unijní nařízení o minimálních požadavcích na opětovné využívání vody (2020/741) sice vstoupí v platnost už letos v červnu, ale dosud není příliš jasné, zda bude využíváno také v Česku. Pro členské země totiž není povinné. V případě, že se některý unijní stát rozhodne tento dokument nevyužívat, musí však tento krok zdůvodňovat Evropské komisi.
„Opětovné využívání vody představuje pro mnoho členských států slibnou možnost, avšak jen malá část z nich tuto praxi v současnosti provádí a přijala v tomto ohledu vnitrostátní právní předpisy nebo normy,“ stojí v dokumentu. Potřebu využívání recyklované vody v Česku zmiňuje také Strategický rámec cirkulární ekonomiky České republiky 2040.
„Stávající normy pro odpadní vodu jsou nevhodné pro použití na závlahu. Musí se z nich například odstraňovat dusík a fosfor, ale zrovna ty jsou pro závlahu do půdy velmi vhodné,“ řekl na konferenci Urbatech Michal Šperling, který se zabývá kořenovými čistírnami odpadních vod a zavlažovacími systémy. „Pokud vodu vracíme zpět do domu, není k tomu třeba povolení, protože to není vodní dílo. Pokud se ale s tou vodou i zalévá, tak se musí dodržovat přísné limity na zasakování do podzemních vod,“ dodal Šperling.
Podle dat Sdružení vodovodů a kanalizací ČR má přitom Česká republika ze všech zemí EU třetí nejnižší zásobu vody na obyvatele a rok. Konkrétně jde o 1500 metrů krychlových. Hranicí, pod kterou hrozí riziko nedostatku vody, je přitom obvykle 5000 metrů krychlových zásob vody na obyvatele. Pro srovnání má například Španělsko zásobu zhruba 2000 kubíků na osobu a rok, nebo Slovensko, kde činí zásoba vody na obyvatele a rok přibližně 9000 kubíků. Sdružení také dlouhodobě poukazuje na to, že odpadní vody jako zdroj vody k dalšímu využití zatím nezmiňuje ani platné znění vodního zákona.
„... důvodem nízké míry opětovného využívání vody v unii je mimo jiné velký objem investic potřebný pro modernizaci čistíren městských odpadních vod a nedostatek finančních pobídek pro opětovné využívání vody v zemědělství. Tyto problémy by mohly být řešeny podporou inovativních režimů a hospodářských pobídek náležitě zohledňujících náklady a socioekonomické a environmentální přínosy spojené s opětovným využíváním vody,“ uvádí dále unijní nařízení.
Někteří provozovatelé zařízení pro recyklaci odpadních vod uchovávají tuto vodu i za výstupem ze zařízení, než ji dodají dalším subjektům, jako třeba provozovateli distribuční soustavy, provozovateli zařízení pro uchovávání recyklované odpadní vody nebo koncovému uživateli. Podle Evropské komise je proto vymezit místo dodržování hodnot, aby se objasnilo, kde končí odpovědnost provozovatele zařízení pro recyklaci odpadních vod a kde začíná odpovědnost dalšího subjektu v řetězci.
Mikropolutanty, rezistentní bakterie a další stinné stránky
Obavy na druhé straně přirozeně vzbuzuje riziko mikropolutantů, na které jsou mnohé stávající technologie krátké. Unijní nařízení samozřejmě požaduje, aby každý stát zabezpečil další úpravu a kontrolu kvality recyklovaných vod na úroveň, která neohrozí ochranu veřejného zdraví a životního prostředí. Členské státy by podle komise mohly využít stávající mezinárodní pokyny a normy, jako jsou pokyny ISO 20426:2018 pro posuzování a řízení zdravotních rizik opětovného využívání užitkové vody, pokyny ISO 16075:2015 pro používání vyčištěné odpadní vody na zavlažovací projekty nebo jiné normy uznávané na mezinárodní úrovni či pokyny WHO.
Větší využití přečištěných vod na zálivku a chlazení budov může mít na druhou stranu za následek odklon těchto vod z průtoku recipientů. To znamená snížení návratu do vodních toků, kde může chybět ve stávajících vodních ekosystémech.*
-sol-
Časopis Odpady č.05/2023
