Na konci listopadu minulého roku zveřejnila Evropská komise oficiální návrh Nařízení o obalech a obalových odpadech (Regulation on packaging and packaging waste, PPWR). Deklarovaným cílem návrhu je maximálně podpořit recyklaci a oběhové hospodářství. Už předtím však „unikla“ neoficiální verze, která vyvolala velké pozdvižení hlavně u evropských průmyslových asociací. Podle nich jsou navrhované cíle nerealistické a nejsou podloženy řádnými analýzami. Zveřejněná oficiální verze je poněkud mírnější s méně ambiciózními cíli, v mnoha ohledech však mění pohled na to, jak by měly obaly v blízké budoucnosti vypadat i jak se s nimi bude nakládat po konci jejich životnosti.
Změna v přístupu
První velkou a poměrně zásadní změnou je, že nová legislativa nemá být směrnicí (directive), ale nařízením (regulation). Není to rozdíl jen ve slově. Evropské odpadářské zákony jsou většinou rámcovými směrnicemi. To znamená, že EU vytvoří nějaký žádoucí rámec, jak by měl obor vypadat, a každá členská země si tyto cíle překlopí do své legislativy a najde si svou cestu, jak jich dosáhnout. Naproti tomu je nařízení přímo účinné, to znamená netransponuje se do národní legislativy, ale platí po svém přijetí okamžitě ve všech členských zemích.
Ředitel odboru odpadů MŽP Jan Maršák to komentoval: „Je to určitý trend, který Evropská komise (EK) nastoluje. Členské státy se proti tomu mohou vymezit a chtít, aby EK přepracovala návrh do formy směrnice, ale zatím jsem se nesetkal s tím, že by takový proces byl úspěšný.“
Odpadové hospodářství se považuje za subsidiární oblast, tedy takovou, o níž si má rozhodovat každý členský stát samostatně. „V tomto okamžiku se dá říci, že komise vlastně potlačuje subsidiaritu. Mělo by být předmětem věcné diskuse, zda jsou odpady speciální oblastí členského státu, nebo ne,“ komentuje návrh nové evropské legislativy Zbyněk Kozel, generální ředitel AOS EKO-KOM, a dodává: „Obaly jsou podstatnou součástí komunálního odpadu. Logickým důsledkem toho, že se ze směrnice o obalech stává nařízení, by mělo být, že se nařízením stane i rámcová směrnice o odpadech. Jinak to nemá hlavu ani patu.“
Co přináší návrh
Zveřejněný návrh je velmi rozsáhlý a také poněkud nepřehledný. Podívejme se však podrobněji na některá ustanovení.
Zásadní změnu přináší hned článek 7. Obsah recyklátu, získaného ze spotřebitelského plastového odpadu, byl dosud povinný pouze pro jednorázové nápojové lahve. Podle návrhu se však od roku 2030 bude tato povinnost týkat i dalších plastových obalů a od roku 2040 se podíl recyklátu ještě zvýší. Na trh také mají být uváděny pouze plně recyklovatelné obaly.
U obalů určených pro kontakt s potravinami (v návrhu jsou označovány jako „contact sensitive“), které jsou vyrobeny z PET, má být podíl recyklátů minimálně 30 %. U obalů z jiných materiálů než PET je to 10 %. Ve všech ostatních obalech má být obsah recyklátu 35 %. Od roku 2040 se požadavek ještě zvýší: padesát procent recyklátu u všech potravinářských obalů, kromě jednorázových plastových lahví na nápoje. U nich se požaduje 65 %, stejně jako u všech dalších obalů. Pro ověřování procentního podílu recyklovaného obsahu má EK vytvořit vhodnou metodiku.
Původní návrh nařízení, který unikl ještě před oficiálním zveřejněním, byl v některých bodech ještě tvrdší – u jednorázových obalů na nápoje například požadoval už v roce 2030 nejméně 50% podíl recyklátu.
Na semináři, který před několika týdny zorganizoval Výbor pro životní prostředí Poslanecké sněmovny, upozornil Zbyněk Kozel, že navržených cílů v podstatě nelze dosáhnout prostředky materiálové recyklace. Bude tedy nutné hledat jiné technologie, nejspíše z oblasti chemické recyklace. U té se dosud předpokládalo, že by v blízké budoucnosti měla být doplňkovou technologií ke stávajícím recyklačním linkám, ale může do to být úplně jinak: „Pokud nařízení v této podobě vyjde, pak při požadovaných obsazích recyklátů nebude chemická recyklace doplňkovým, ale hlavní způsobem recyklace,“ uvedl na semináři Zbyněk Kozel. „Jinak to prostě nemůže dopadnout. Tomu se bude muset přizpůsobit i způsob třídění plastů.“ Současné třídění na čisté polymery (LDPE, HDPE, PP) ztratí podle něj smysl, protože rozhodujícím parametrem pro třídění se stanou kvalitativní potřeby chemické recyklace na vstupní surovinu.
Další nové požadavky nalezneme v článku 9, v němž jsou opatření proti tzv. overpackingu – zbytečně velkým obalům z marketingových důvodů.
Původní návrh požadoval, aby prázdný prostor v balení sypaných produktů (například kulaté bonbóny) byl maximálně 25 %, pro kosmetiku, hračky a elektroniku pak nejvýše 15 %. „Matematik Carl Gauss v roce 1861 dokázal, že když máte kuličky a chcete je nahustit co nejvíce do daného prostoru, dosáhnete maximální hustoty 74 % prostoru, víc to z matematického hlediska prostě nejde. Takže zůstane 26 % prázdného prostoru, což ovšem znamená, že požadavky nařízení nelze splnit,“ po-ukázal na semináři Zbyněk Kozel. „Řešení pro kulaté bonbóny: musíte je zabalit do bonboniéry po jednom, v tom případě na vás neplatí pravidlo pro sypané produkty. Nebo zabalíte výrobky místo do lepenkových krabiček do plastové folie, protože ta nenechá volný prostor,“ dodal.
Oficiální znění návrhu již tyto přesné údaje o povoleném objemu volného prostoru neobsahuje, zřejmě díky bouři, kterou vyvolalo zveřejnění neoficiálního znění mezi obaláři. Nyní návrh říká, že obal musí být navržen tak, aby jeho hmotnost a objem byly sníženy na minimum nezbytné pro zajištění jeho funkčnosti. Na trh nemají přijít obaly, které nejsou nezbytné, a ty, jejichž cílem je pouze zvýšit vnímaný objem výrobku (dvojité stěny, falešné dno a zbytečné vrstvy). V obalech má být prázdný prostor zmenšen na nezbytné minimum, přičemž se za prázdný prostor považuje i ten, který je vyplněn například bublinkovou folií a podobnými materiály.
Zcela novým prvkem je v návrhu zavedení povinných cílů pro opakované po-užití nejrůznějších obalů. Zabývá se přitom obaly na elektroniku nebo z e-shopů a také různými paletami a balením používaným při transportu výrobků. Podrobné cíle jsou obsaženy v článku 26 a budou zřejmě znamenat velké zásahy do stávajícího systému balení i obchodování.
Od roku 2030 například má být až 90 % velkých spotřebičů pro domácnost baleno v opakovaně použitelných přepravních obalech. Znamená to, že vám ledničku domů přivezou v obalu (mnohem menším, než jsme dnes zvyklí vzhledem k článku 9) a po vybalení si budou muset obaly také odvézt. Obal bude muset být schopen opakovaného použití, tedy být v relativně nepoškozeném stavu. A budeme si také muset zvyknout, že obaly nových ledniček nebudou čisťounké, ale spíš poněkud pomačkané a špinavé.
Opakovaně použitelné obaly se plánují i pro horké a studené nápoje – v roce 2040 jich má být 80 % v obalech opakovaně použitelných nebo umožňujících opakované plnění. U hotových jídel určených k okamžité spotřebě má být v roce 2040 těchto obalů 40 %. Limity jsou nastaveny i pro lihoviny, víno, pivo, džusy i vody a limonády, dosud plněné do jednorázových obalů. Čtvrtina z nich bude muset být v roce 2040 v opakovaně využitelných obalech.
Používaná formulace „v opakovaně použitelných obalech v rámci systému pro opakované použití nebo umožňujících opětovné naplnění“ předznamenává vznik systémů určených pro zajištění opakovaného využití obalů, podobně jako jsou dnes plněny a používány pivní lahve. Nejde však o zálohový systém, jak je dnes některými subjekty u nás propagován. Ten totiž nepočítá s opakovaně používanými obaly. Předpokládá, že zálohovány budou jednorázové PET lahve, které se rozemelou a dále přepracují na food-grade recyklát, tedy se nebudou znovu plnit (jejich materiál a konstrukce to ani neumožňuje).
Návrh v tomto článku vyvolal velkou kritiku oborových průmyslových organizací, které jej označily za radikální a nerealistický. Opětovné použití a opětovné plnění nejsou podle nich vždy tou nejlepší volbou z hlediska klimatu a životního prostředí (logistika, náročné čištění) a cíle by se měly nastavit až po posouzení dopadů na životní prostředí, které ovšem v návrhu chybí.
Požadavek na opakované použití se týká také přepravních obalů, jako jsou palety, bedny, skládací plastové krabice, sudy a podobně. V roce 2030 by mělo být opakovaně použitelných 30 % těchto obalů, v roce 2040 pak celých 90 %. Zahrnuty jsou také vázací pásky, folie na obalení palet nebo tzv. skupinové obaly, což jsou lepenkové krabice, v nichž je v supermarketech umisťováno drobné zboží na prodejní místa. I ty mají být v roce 2040 opakovaně po-užitelné z 25 %. Opakovaně budou muset své obaly používat i e-shopy při zasílání zboží (v roce 2040 až 50 % všech obalů). Provedení tohoto cíle v reálu je však obtížně představitelné.
Jaký budou mít tyto cíle dopad na současný systém recyklace? Podle Zbyňka Kozla poměrně negativní: „Nařízení nepovede ke snížení množství plastů, dokonce se domnívám, že povede k jejich zvýšení. Rozhodně povede ke snížení snadno recyklovatelných složek v plastovém odpadu, protože se omezí zdroje čistých plastů z přepravních balení. Tím se omezí zdroj snadno dostupného jednodruhového a čistého plastu pro mechanickou recyklaci. Omezení pro nápoje zase sníží množství PET.“ A nařízení může mít podle něj i paradoxní dopady v oblasti skupinových obalů: „Je problematické opakovaně používat lepenkové krabice a neporušené je vozit k opětovnému naplnění. Pro dosažení vysokého procenta opakovaného použití bude jednodušší dobře recyklovatelnou lepenku nahradit plastovými přepravkami, které je možné snadno přepravit zpátky.“
Článek 38 přináší zásadní cíle v předcházení vzniku obalového odpadu. Každý členský stát má podle nich snížit množství obalových odpadů na obyvatele (v porovnání s rokem 2018) o 5 % do roku 2030, o 10 % do roku 2035 a konečně o 15 % do roku 2040. Může při tom používat různé ekonomické nástroje nebo systémy rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR, kolektivní systémy).
Tento požadavek je poměrně problematický. Produkce obalového odpadu je velmi úzce propojena se spotřebou. Jednoduše řečeno: abyste snížili množství obalů, musíte mít nižší spotřebu, což ovšem v důsledku znamená recesi. Lze také snižovat nikoliv množství obalů, ale jejich hmotnost. V extrémním případě to může vést například k nahrazení skleněného obalu plastovým, který je sice hůře recyklovatelný, ale lehčí.
„Ustanovení zvýhodňuje státy, které dnes mají hodně obalů. Německo, které má vyšší životní úroveň, produkuje skoro dvakrát víc obalového odpadu než ČR. Cílem EK je do roku 2040 snížit průměrnou spotřebu v Evropě z dnešních 180 kilo na 150 kilo na obyvatele. Jenže naše současná spotřeba je 125 kilo – máme velmi malou produkci obalů na obyvatele a vysokou recyklaci. Pokud všechny členské státy sníží svou produkci obalů o 15 % , pak ještě v roce 2040 bude mít 14 členských států vyšší produkci obalů na obyvatele, než má současná ČR dnes i bez snižování. Nemluvím proti prevenci vzniku odpadů, mluvím o rovnoprávnosti. Pokud si Evropa klade nějaké cíle prevence vzniku obalového odpadu, pak by měly být vyjádřeny v absolutních číslech, tedy měli bychom směřovat k nějaké optimální produkci obalového odpadu na obyvatele ve všech státech napříč Evropou,“ dodal Kozel.
Další postup
Vše, o čem jsme v článku hovořili, jsou zatím pouze návrhy, o nichž se bude dále jednat. „Toto ještě není konečné znění,“ zdůrazňuje ředitel odboru odpadů Jan Maršák. „Po oficiálním zveřejnění máme teď možnost formulovat českou národní pozici. V současnosti oslovujeme dotčené subjekty, abychom měli pro její zpracování dostatek podkladů.“
Poznamenává také, že v návrhu chybějí tzv. delegované akty, které mají být teprve připraveny. U předchozí evropské legislativy (například pro jednorázové plasty ) měly právě tyto delegované akty rozhodující vliv na konečnou podobu právní normy, protože nastavují například definice nebo způsoby hodnocení.
„Rozsah nařízení je velký a projednávání bude problematické,“ řekl Maršák. „Návrh byl zveřejněn na konci roku 2022 a začne být projednáván za švédského předsednictví. Komise zřejmě vyvine velký tlak, aby byla norma přijata co nejdříve, protože v roce 2024 jsou volby do nové komise, která však s legislativním procesem té předchozí nepokračuje, ale začíná úplně znovu,“ dodal na závěr.*
Jarmila Šťastná
