Za patnáct minut z odpadu druhotnou surovinou

Třikrát větší výkon, než mají běžné zpracovatelské linky, vysoká výtěžnost a čistota výstupních materiálů. Tak vypadá nejmodernější linka na zpracování elektroodpadu v Evropě.

Linku vybudovala v Jihlavě společnost Enviropol, stoprocentně vlastněná firmou ASEKOL Holding, jehož majiteli je osm mezinárodních výrobců elektroniky. V běžném provozu by linka měla denně zpracovat na 60 tun zejména malých elektrospotřebičů, jako jsou audio a video přehrávače, tiskárny, nebo malá domácí zařízení (fény, varné konvice a podobně). „Nebereme samozřejmě lednice, které je kvůli freonu nutné zpracovat ve speciálním zařízení,“ vysvětluje vysvětluje ředitel Enviropolu Robert Klobučník. „Nezpracováváme ani mobilní telefony nebo počítače. Jsou v nich podíly vzácných kovů, které by se v tom velkém zpracovávaném množství zcela rozptýlily a nepodařilo by se je vytřídit, proto jsou recyklovány v jiných technologiích.“

Kapacitní možnosti linky jsou na české poměry ojedinělé. Při maximálním výkonu je linka schopna za rok proměnit na dále zpracovatelné druhotné suroviny až 21 tis. tun elektrospotřebičů.

Špičková technologie

Zpracování elektroodpadu vyžaduje jedinou ruční práci na počátku, kdy jsou ze spotřebičů manuálně odstraňovány nebezpečné nebo potenciálně nebezpečné komponenty, jako jsou například baterie, kondenzátory nebo tonery. Pak přichází na řadu impozantní drtič – rozdrcení zařízení na malé části zvládne v jednom stupni, přestože obvykle se zapojují drtiče dva. „Všechno závisí na drtiči,“ zdůrazňuje technolog linky Martin Fišer.

U celé linky se klade velký důraz na bezpečnost provozu. „Při drcení kovových součástí může vzniknout jiskra, v prašném prostředí se pak nedá vyloučit výbuch,“ vysvětluje Martin Fišer. „Proto máme důkladné protivýbušné provedení. Zkrápíme vstupní i výstupní materiál, drcení je odsávané a v potrubích jsou čidla na detekci a zhášení jisker. Potrubí i filtrační jednotka jsou chráněny protivýbušnými ventily a budova má betonový plášť.“

Z drtiče směřuje směs materiálů do soustavy třídicích zařízení, která nepracují s převratnými principy, jsou však na technické špičce. Železo se odseparovává elektromagneticky, nekovy pomocí separátorů s vířivými proudy. „Potřebujeme dobře rozvolněný materiál. Například ve výrobcích jsou často kompozitní materiály s kovy přichycenými na plastech. Ty se vracejí do mletí k dalšímu rozvolnění, protože pak můžeme oba materiály od sebe oddělit,“ říká Martin Fišer. Separace kovů a plastů probíhá na principu měrné hmotnosti, pro další dělení plastů se pak používá senzorová separace.

Vysloužilý spotřebič potřebuje na průchod linkou od vstupního dopravníku ke konečnému produktu zhruba patnáct minut. Díky kombinaci vysoce výkonného drtiče a soustavy separátorů linka v podstatě nemá žádné meziprodukty, jen finální materiálové frakce, které mohou směřovat k dalšímu využití. „Čistota vytříděných kovů dosahuje 98-99 %, zejména je v nich minimální příměs plastů. Další mechanické zpracování takového produktu už není možné, musí nastoupit metalurgie,“ vysvětluje Martin Fišer. „A dokonce už nám z jedné huti řekli, že s naší surovinou už nemůžou dál nic udělat, protože je příliš čistá,“ vypráví pobaveně.

Vysoká kvalita výstupních materiálů má výhodu v lepší sledovatelnosti frakcí. „Nemusíme předávat vytříděné podíly dalším zpracovatelům, kteří by z nich dotřídili využitelné frakce. Naše produkty mohou jít rovnou konečným zpracovatelům (např. do hutí), a proto se nám lépe hlídá jejich cesta?- to, co požaduje legislativa,“ říká Robert Klobučník. Týká se to však hlavně kovů. Dotřiďování plastů na jednotlivé frakce na lince zatím nemají, směs drcených plastů předávají specializovaným zpracovatelům. Často jsou ve výrobcích materiály, s nimiž se obtížně pracuje. „Ve spotřebičích výrobci často používají tmavé/černé plasty, které se velmi těžko třídí, protože na ně nefungují čidla IR separátorů.,“ říká Klobučník. „Mělo by smysl pracovat s výrobci, aby při navrhování výrobku brali v úvahu jeho budoucí recyklaci.“

Mezinárodní dosah

Jelikož reálná kapacita linky je 21 tisíc tun WEEE za rok, stačila by její kapacita na veškeré vysloužilé spotřebiče, které vznikají na našem území. „U linky s takovou kapacitou se nedá uvažovat jen o území státu, jde o nadregionální technologii, která pokrývá rádius střední a východní Evropy,“ říká Klobučník. V současnosti pocházejí jejich zdroje ze 40 % z ČR a kolem 60 % se nakupuje v zahraničí. „Vzorky nakupovaného odpadu analyzujeme na výtěžnost. I my potřebujeme kompletní spotřebiče,“ vysvětluje technolog Martin Fišer. „Vysloužilé vysavače s vymontovanými elektromotory jsou jen hromada plastů, které je nesmysl zpracovávat na této hi-tech lince.“

Spor o chráněné dílny

Budování a zkušení provoz linky vyvolal poměrně velké pobouření u chráněných dílen, které demontují ručně elektrospotřebiče, nehledě na majetkovou provázanost Enviropolu s kolektivním systémem pro zpětný odběr. „Podobné, ale násobně velké linky fungují v Rakousku a Německu,“ vysvětluje postoj Enviropolu Robert Klobučník. „Nikde se však neřeší zpracování elektrošrotu ruční demontáží na chráněné dílně. Taková technologie nemůže zajistit odpovídající kvalitu výstupních materiálů, nevejdou se do norem WEELABEXu a malá kapacita neumožňuje dílny ekonomicky provozovat. Chráněné dílny se musí vnímat spíše jako sociální projekt, ne jako reálná technologie pro recyklaci.“ Nicméně zdůrazňuje na závěr, že i linka v Jihlavě zaměstnává hendikepované při ruční demontáži některých elektrospotřebičů.

Zpracovatelské zařízení bylo vybudováno na výhodném místě poblíž dálnice D1.

Pohled na jeden ze separátorů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *