Výrobci TAP potřebují stabilní odběratele

Do diskusí, jak efektivně využívat potenciál ukrytý v komunálním odpadu, budou stále výrazněji zasahovat výrobci alternativních paliv. Ve společnosti OZO Ostrava je vyrábějí už deset let a uvažují o rozšiřování výroby.

V současnosti používají dva hlavní vstupy. Jednak jsou to průmyslové odpady – například zbytky z výroby čalounění a podobné, jednoznačně definované materiály. Druhou hlavní surovinou pro výrobu tuhého alternativního paliva (TAP) jsou zbytky z třídicích linek – tedy to, co zbývá na lince po dotřídění. „Když se vyberou PET lahve, tvrdé plasty nebo fólie, které jdou prodat, a vytřídí se nevhodné příměsi, zbude z původního objemu ještě skoro polovina směsných plastů,“ vysvětluje ředitel společnosti OZO Karel Belda. „Obvykle končí jako nevyužitelné na skládce. Naše linka je však schopna tyto podíly zpracovat na palivo. Takže garantujeme, že skoro všechno, co lidé hodí do žlutých kontejnerů, je využito buď materiálově, nebo energeticky.“ Ročně tak OZO vyrobí 10-12 tis. tun TAP. Odebírá je cementárna v Hranicích, která dohromady spotřebuje za rok 30-40 tis. tun odpadů, zejména pneumatik.

Pro linky v celém kraji, od nichž tyto výměty odebírají, je velmi důležitá cena. „Rádi se toho zbaví,“ říká Karel Belda, „ale musí nám platit míň než by zaplatili za skládku. Cementáři zase platí za TAP maximálně polovinu ceny uhlí, aby se jim to vyplatilo. A my se musíme zařídit tak, abychom se do této ceny dostali s náklady na výrobu paliva, dopravu, rozbory materiálu na vstupu a výstupu, atd.“

PLÁNY DO BUDOUCNA

V Ostravě uvažují o dalším zdroji suroviny pro výrobu TAP, a to je směsný komunální odpad. Tedy složka, která dnes většinou končí na skládkách, případně ve spalovnách.

„O zpracování směsného komunálního odpadu, respektive vytříděné nadsítné složky, uvažujeme. Hodně teď jezdíme do Polska, kde na rozdíl od nás nepřešlapují na místě a jdou cestou náhradních paliv,“ poznamenává Karel Belda. Na zpracování směsného komunálního odpadu podle něj stačí celkem jednoduchá třídicí linka, která odpad roztřídí na nadsítné a podsítné. Nadsítné je zdroj jak pro materiálové, tak energetické využití. Lze ho napojit do stávající linku výroby paliva. Podsítná frakce se může dosušit a použít taky jako palivo, nebo se zpracuje v bioplynové stanici. Zbytky jsou určeny na skládku či na její technické zabezpečení.

„Výhodou je, že taková linka nevyžaduje investici 3-4 miliardy jako u spalovny, ale jen k dejme tomu 100-250 mil. korun (podle technologie). Bezpodmínečně je ale nutné mít předem připravenou koncovku, která vyrobené frakce využije,“ zdůrazňuje Karel Belda. „Není třeba tomu říkat MBÚ. Důležité je je najít partnery, kteří jsou schopni výstupní frakce využít. Nevyužitelné zbytky, které v sobě nenesou výhřevnost a nelze je uplatnit na trhu, budou i nadále končit na skládce.“

V halách OZO jsou už nyní připraveny volné prostory, kde může být nová linka na třídění směsného KO umístěna. „Dokud můžeme vozit TAP jen do cementárny, nemůžeme s tříděním KO příliš počítat. Cementárna závisí na odbytu cementů, ale komunální odpad se produkuje celoročně. Výrobu TAP můžeme rozšířit, až budeme mít stabilnější odbyt, a to v létě převážně do cementáren, v zimě pak do tepláren,“ říká Karel Belda.

„U paliv pro cementárnu je klíčová kvalita: obsah chloru, vlhkost a výhřevnost. Není jednoduché vybrat vstupní skladbu odpadů tak, abychom produkovali palivo, které cementáři potřebují,“ pokračuje technický náměstek OZO Petr Bielan. „Palivo ze SKO by se nejspíš nevešlo do stávajících požadavků cementárny na obsah chloru a výhřevnost. Technologie třídění SKO však může kvalitu výstupu pro výrobu paliva výrazně ovlivnit a zároveň můžeme přijmou více složek vysoce výhřevných odpadů z výrob“.

OD METODICKÉHO POKYNU K VYHLÁŠCE

Využití alternativních paliv v teplárnách a podobných zařízeních zatím brání legislativa, respektive její nedostatek. „Pokud chce teplárna podle současné legislativy spalovat palivo vyrobené z odpadů, musí se chovat stejně, jako by spalovala odpad,“ vysvětluje Petr Bielan. „K tomu existuje metodika, která ve stručnosti říká: když pálíte uhlí, máte emisní limity ze sta procent pro uhlí. Když dáte 10 % odpadu, zpřísní se vám limity o 10 % směrem k limitu spalovny. Když dáte 100 % odpadu, jste na limitu spalovny. Pomocí definované směšovací rovnice se potom vypočítají limity emisí, kterým musí zařízení vyhovět. Spalovny mají dnes proti teplárnám a elektrárnám přísné limity. Vzhledem k tomu, že elektrárny a teplárny spalují statisíce tun, spoluspalování do 5 % TAP bude možno realizovat i s přísnějšími limity. Třídění a výroba paliv tak může napomoci energetickému i materiálovému využití odpadů a ekonomicky může být realizovatelné.“

Podle výrobců TAP by bylo načase přetavit nezávazný metodický pokyn do podoby závazné vyhlášky a dát do ní odvolávku na platné evropské normy pro výrobu paliv. Tím by se otevřela legální a schůdná cesta využití TAP.

Podmínky, za kterých lze spoluspalovat alternativní paliva v zařízeních, která nejsou v režimu nakládání s odpady, si každá země nastavuje podle sebe. Postup, který popisují zástupci OZO, již použila Itálie. Po prozkoumání EK uznala, že tento postup odpovídá obecným principům společenství (viz Odpady 2/2014: Odpad jako palivo).

REŽIM VÝROBKU A REŽIM ODPADU

Pro vyšší využití odpadů je zásadní hranice, kdy se odpad mění ve výrobek. „Potřebuji technologii, která odpad převede na výrobek s definovanými vlastnostmi. Ty jsou dány požadavky odběratele: v případě teplárny jsou to kvalitativní parametry paliva pro konkrétní technologii, tak aby např. byly splněny limity na komíně a nedocházelo k technologickým problémům. Tím, že výrobce paliva tyto požadavky splní, odchází materiál z režimu odpadů a de facto (ale zatím ne de iure) se stává výrobkem,“ říká Petr Bielan.

Soubor závazných evropských norem definuje požadavky na kvalitu výrobků, jejich certifikaci i přípravu a analýzu vzorků. „Odpovídá-li palivo normě, došlo se k tomuto výsledku standardním operačním postupem, na který se dá spolehnout. U výrobce nastupuje odpovědnost za výrobek, s podstatně silnějšími mechanis- my kontroly,“ říká Petr Bielan.

Výrobce musí s výrobkem vydat i návod k použití výrobků, který určuje, v jaké konkrétní technologii lze dané palivo použít. Požadavky na palivo pro cementárny a teplárny jsou různé (obsah chloru, vlhkost, výhřevnost) a výrobci paliva tyto požadavky musí splnit. „Palivo vyrobené z odpadů, které například cementárna neodebere z důvodu nekvality, se vrací do režimu odpadů,“ upozorňuje Karel Belda. „To je zvláště silný argument pro to, aby kvalita byla vysoká a stabilní.“

„Jediné co nám chybí, je vyhláška, která odkáže na soubor evropských norem pro výrobu alternativního paliva,“ navazuje Petr Bielan. „Pak se postup, jak mohou odpady přejít do režimu výrobků, stane závazným i pro Českou republiku.“

„Technologických variant je spousta a technický rozvoj jde velmi rychle dopředu. Potřebujeme jen jasná kriteria. Když budeme všichni vědět, že třeba od roku X bude zakázáno skládkování odpadů s vyšší výhřevností než stanoví zákon, život si cestu najde.“ uzavírá Karel Belda.

„Variant je spousta a technický rozvoj jde velmi rychle dopředu,“ říká ředitel OZO Karel Belda.

Pohled na linku na výrobu tuhého alternativního paliva.

„U paliv je klíčová kvalita. Není jednoduché namíchat to, co zákazníci potřebují,“ vysvětluje technický náměstek OZO Petr Bielan.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *