Větší velikost provozovatele či vlastníka přispívá k efektivitě

Záleží na velikosti provozovatele nebo vlastníka ve vodárenství ve vztahu k efektivitě jeho činnosti? I na základě zkušeností poradenské společnosti EY lze odpovědět: Ano, obecně na tom velmi záleží. Provozování vodárenského majetku nemůže být žádným »melouchem«.

Média často obviňují velké vodárenské společnosti z nepřiměřeně vysokých zisků. Znamenají však vyšší zisky automaticky vyšší ceny vodného a stočného? Ing. Antonín Raizl, MBA, z poradenské společnosti EY (dříve Ernst & Young) má za to, že debata ohledně ceny vodného a stočného se naneštěstí odehrává pouze kolem zisků jednotlivých společností. Takové zúžení tématu je podle jeho slov zavádějící, pro výslednou cenu vodného a stočného je klíčová především nákladová efektivita.

»Zisky tvoří v průměru jen kolem 10 % cenového tarifu. Pro srovnání: Poplatky státu ve formě platby za surovou vodu, zaměstnanecké odvody a DPH tvoří více než 30 %,« připomíná Antonín Raizl. »Máme-li zájem na efektivním fungování jakéhokoliv regulovaného oboru, nelze činit závěry podle výše zisku jednotlivých společností. Zisk není možné vnímat jen jako měřítko, ale hlavně jako prostředek motivace k dosahování vyšší efektivity. Prokáže-li subjekt úspory na nákladové straně, pak mu podle mého názoru náleží adekvátní vyšší ziskovost vztažená k této úspoře. Je takový mediální mýtus, bohužel podporovaný nejrůznějšími zájmovými organizacemi, že pokud by vše bylo ve vlastnictví státu či municipalit, ziskovost by byla stejná. A že tedy případná ztráta z předchozí změny vlastnictví je vlastně ztrátou veřejných rozpočtů.«

Samotný termín přiměřený zisk se však často chápe velmi rozdílně. Můžete ho vysvětlit pro obor vodárenství?

Výpočet přiměřeného zisku tak, jak je nově uveden v cenovém výměru Ministerstva financí, zvyšuje transparentnost i stabilitu sektoru jako celku. Tento tzv. přiměřený zisk definuje maximální výši zisku, tedy stanovuje jasný strop, přičemž jeho skutečná výše je předmětem každoročních jednání mezi vlastníkem a provozovatelem dané infrastruktury, které představují ideální způsob místní regulace oboru.

Jsou velké privátní vodárenské společnosti při svém provozu efektivnější než veřejní provozovatelé?

Obecně lze říci, že velikost provozovatelského či vlastnického subjektu by měla přispět k vyšší efektivitě, přičemž nemusí jít o jeden subjekt, protože starost o majetek a provozní fungování lze velmi vhodně rozdělit. Pro inspiraci se stačí podívat do sousedního Polska. Tamní vláda vnímá jako největší hrozbu fragmentaci oboru, kde je Česká republika učebnicovým příkladem nevhodného postupu, který je bohužel dále akcelerován nešťastně nastavenými dotačními tituly.

Fragmentace oboru naneštěstí vytváří dojem, že efektivní je jakýkoliv provozovatel. Jinými slovy řečeno, provozování vodárenského majetku může být takový »melouch« a vlastně není potřeba žádné specifické know-how. Opak je však pravdou. Případná neodbornost totiž vytváří významná technologická, finanční i zdravotní rizika. Výběr provozovatele je odpovědností vlastníka, stejně jako dohled nad provozováním. Ovšem tyto činnosti mohou být obtížně plněny bez dostatečné odbornosti na obou stranách.

Z ekonomického hlediska nelze efektivně provozovat malé samostatné obce. Jak je tedy možná jejich nízká cena vody? Buď jsou tyto ceny významně dotovány obecním rozpočtem, nebo se neprovádějí investice do obnovy infrastruktury. Obě možnosti nejsou dlouhodobě udržitelné, proto nelze než pochválit záměr Ministerstva zemědělství tuto praxi omezit.

Ve kterých složkách nákladů se nejvíce projevuje vyšší efektivita provozovatele? Jsou to personální náklady, energie, materiál či jiné náklady?

Nejdříve se musíme vrátit k základní otázce: Co má za cíl soukromý provozovatel a co provozovatel veřejný? Jejich cíle se v naprosté majoritě případů diametrálně liší. Soukromý provozovatel má typický zájem nejen na aktuálním zisku, ale také na dobrých vztazích, kvalitních službách, a tedy dlouhém fungování ve spolupráci s veřejným sektorem. Tyto cíle jsou naprosto legitimní, a navíc i obecně srozumitelné pro širokou veřejnost. Na druhé straně je často velmi obtížné identifikovat cíle veřejných provozovatelů: Je to nízký tarif, udržení zaměstnanosti v daném místě nebo zisk?

Ve společnosti EY jsme aktuálně dokončili práci na velmi rozsáhlé studii týkající se benchmarkingu ve vodárenství, jehož cílem je zprůhlednit situaci a hlavně najít srozumitelný způsob, jak pomoci obcím tlačit na efektivitu a omezit růst cen. Z výsledku bych zmínil zejména významné rozdíly ve mzdových nákladech i investicích do infrastruktury.

Jak se vyvíjí zaměstnanost ve vodárenských společnostech? Bude další tlak na efektivitu znamenat další snižování stavu zaměstnanců?

Ceny vody se dostávají do úrovní, kdy jsou již politickým tématem a středem pozornosti i z celorepublikového pohledu. Rozhodně nelze přijmout tvrzení, že české vodárenství bylo vytunelováno, a proto dnes platíme tak vysoké ceny vody. Když srovnáme cenovou úroveň s okolními státy, tak Česká republika nikterak významně nevybočuje. Na druhou stranu nižší ceny vody najdeme například ve Španělsku, Itálii i Řecku. Mezi mnoha důvody bych vyzdvihl typický fenomén, a to je podinvestování infrastruktury či použití EU fondů jako krátkodobý zdroj prostředků pro investice. Z aktuální situace v Řecku však vidíme, že zdroje ve formě EU fondů již vyschly a hledají se cesty, jak sdělit domácnostem, že skokový nárůst ceny je nezbytný. Což v jejich aktuální situaci bude asi hodně výbušné politické téma.

Ale zpět k vaší otázce: Možnost dalšího snižování stavu zaměstnanců stále existuje. Vše je o cílech daného subjektu. Je-li mou motivací zisk, pak jsem logicky již restrukturalizaci provedl. Pokud takový cíl nemám, pak nevím, proč bych měl dělat nepopulární kroky – potenciální zisk tedy v podstatě rozpustím ve vícenákladech.

Předpokládám, že tlak na efektivitu bude dále narůstat, stejně jako by měl narůstat i tlak na profesionalizaci oboru – a ruku v ruce s tím i na kvalitu produktu a služeb s ním spojených.

JANA BÁBÍKOVÁ

Vodarenstvi.cz

Ceny vody se u nás už dostávají do úrovní, kdy jsou již politickým tématem a středem pozornosti i z celorepublikového pohledu.

Největší vodárenská nádrž u nás – vodní dílo Švihov – má objem 266 milionů kubíků při výšce hráze 58 metrů. Nádrž slouží úpravně vod Želivka, odkud voda samospádem teče dvaapadesátikilometrovým štolovým přivaděčem až do Prahy.

Antonín Raizl: Jestliže srovnáme úroveň ceny vody v naší zemi s okolními státy, tak Česká republika nikterak významně nevybočuje.

FOTO: ARCHIV

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *