Vážení čtenáři,

vítám vás po prázdninách a doufám, že jste si je pěkně užili přes všechny povodně, zimu, vedro, bouře, sucho, kroupy, rozpady sněmovny, razie na vládě, soudy z různými lidmi, havárie vlaků a akce islámského bratrstva. Je toho nějak moc, nezdá se vám? Myslím, že většina lidí má někde hluboko...

vítám vás po prázdninách a doufám, že jste si je pěkně užili přes všechny povodně, zimu, vedro, bouře, sucho, kroupy, rozpady sněmovny, razie na vládě, soudy z různými lidmi, havárie vlaků a akce islámského bratrstva.

Je toho nějak moc, nezdá se vám? Myslím, že většina lidí má někde hluboko idylický obraz šťastného života. Laskavá krajina s vískou na břehu zurčivého potoka, kam se s večerem scházejí stáda krav a přes den statní sedláci svážejí do stodol snopy. Všichni se znají, a i když se někdy poškorpí, v zásadě se mají rádi. Těžce pracují, vychovávají děti a jednou za čas se pořádně poveselí na dožínkách. Svět tam nedoléhá, jen někdy přijde pocestný a po večerech u kamen vypráví, co se stalo v okresním městě.


Nejvíc se to blíží obrazům z filmu Pyšná princezna, kombinovaným s některými filmy Otakara Vávry, případně hollywoodskou produkcí. Posledním výhonkem takových archetypálních filmů je myslím Vesničko má středisková, ačkoliv tam už je idyla narušena – viz: „Chlapi nelejte to pivo z oken, podívejte se, jak vypadám.“

Dnes se zdá, že to všechno je ztraceno, protože se děje příliš mnoho celkem hrozných věcí. Média přinášejí takový náklad katastrof, až to vypadá, že svět se pod nimi musí zhroutit. Není to však jen právě otázka těch médií? Sedláci ve vísce žádné informace neměli, to ale neznamená, že se ty věci neděly. Povědomí o nich se šířilo zvolna jako kruhy na vodě, až do vzdálených končin dorazilo spíše ve formě zkazky nebo legendy. Když média neservírovala zprávy s aktualizací po vteřinách, bylo lidem líp? Nebo si vytvořili vlastní přehledy místních katastrof a lumpáren se stejnou intenzitou, jako máme my dnes? Povodně, požáry, mordy, kroupy i ničemové všeho druhu. Možná poslouchali zprávy o všech těch hrůzách a říkali si: „Tohle dřív nebývalo, tahle doba je prostě příšerná.“ Stejně jako my?

Jako obvykle končím svůj editorial záplavou otazníků.

Nicméně vám přeji krásné září s (doufejme) babím létem a bez katastrof.

 

Jarmila Šťastná
šéfredaktorka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *