V oblasti SDO se toho u nás děje poměrně hodně

Ondřej Svoboda chtěl být původně ekologickým farmářem. Místo toho je majitelem firmy zaměřené na demolice, zemní práce a recyklaci stavebních odpadů. Pro ekologii však udělá podle vlastních slov možná víc, než jako farmář.

Jak je na tom podle vašich zkušeností recyklace stavebního a demoličního odpadu? Statistiky nemluví příliš jasně.

Statistika je zkreslená, protože hodně firem statistická data v podstatě odbude. Když si pak chcete nechat udělat nějaká vyhodnocení, která vycházejí ze statistiky, nemusí to dopadnout dobře.

Otevírali jsme recyklační centrum v Klášterci nad Ohří, a proto jsme zjišťovali, kolik odpadů a jakého se dá v regionu zrecyklovat. Krajská ročenka vychází z oficiálních statistik a odchylky jsou tam zřejmé. V loňském roce bylo v tomto regionu zrecyklováno celé letiště v Žatci, což byly stovky a tisíce tun materiálu. Recyklovali ho přímo v místě a použili například jako podsypy na komunikace. My jsme tam měli recyklační linku na dorecyklování nějakých zbytečků, jenže ty „zbytečky“ vydaly 30 tisíc tun. Tato velká akce se však vůbec neprojevila v oficiálních statistikách. Jen my, jako firma, recyklujeme kolem 1 mil. tun SDO ročně. Podle oficiálních statistik by to znamenalo, že recyklujeme zhruba pětinu veškerých statisticky vykázaných stavebních a demoličních odpadů, což je taky nesmysl.

Čím je tento nesoulad způsoben?

Spousta firem recykluje, ani to neví. Nejčastější je to na Ostravsku, kde najíždějí linky na zpracování strusky anebo odvalů z dolů. Pojetí recyklace SDO je u nás odlišné než třeba v Německu. V ČR za recyklaci považuje legislativa i úpravu materiálu, tj. když například zeminu nebo odval zpracujeme třídičkou. To znamená, že se materiál vlastně recykluje, ale firmy to tak vůbec nechápou. Zpracovávají obrovské množství materiálů, ale nedávají je do výkazů o recyklaci. Před EU pak vypadáme, že nerecyklujeme, ale není to pravda.

Jak jdou na odbyt recykláty? Často slyšíme, že jsou nekvalitní a zůstávají ležet na deponiích.

Hromady na deponiích neleží z nedostatku odbytu, ale z podstaty věci. Surovina pro recyklaci vzniká rychle – objekt zbouráte, materiály převezete do recyklačního centra a tam vznikne obrovská hromada. Recyklační linka tento materiál relativně rychle zpracuje. Vzniknou hromady vytříděných zpracovaných materiálů, které se rozprodávají postupně – na zásypy sítí, podsypy pod koleje, takže už mizí pomaleji. Jen málokdy se stane, že na velkou stavbu jdou najednou velké objemy recyklátů, to jsou pak recyklační centra úplně prázdná.

Co se týče kvality materiálů, její dosažení záleží hlavně na třídění odpadu ve chvíli vzniku, případně při příjmu na recyklační centrum. Důležité je už při bourání budovy vytipovat jednotlivé materiály, ověřit vzorkováním kontaminaci budovy a podle toho řízeně bourat a rovnou recyklovat. Například kvalitní betony z podlahy se vytřiďují už při demolici, vozí a zpracovávají se zvlášť, a díky tomu se z nich vyrobí kvalitní výrobek.

V Česku už jsou firmy, které dosahují tak vysokou kvalitu recyklovaných výrobků u betonů nebo živic, že je mohou přidávat do balených směsí. V tom jsou v zahraničí dál. Dálnice Linec-Salzburg třeba leží celá na recyklátech. U nás se však recykláty do takových staveb absolutně nedávají. Větší rozšíření těchto výrobků záleží opravdu na vysoké kvalitě výrobků, podmíněné důkladným tříděním. Vstupní kontroly jsou strašně důležité. Až se taková praxe u nás rozšíří všude, bude se i recyklátů používat více.

Na konferenci Recycling v Brně jste hovořil o potížích se zřizováním sběrných středisek.

Ano, zejména v Praze pociťujeme snahu vytlačovat recyklační plochy mimo území města. Je problém vůbec nějakou plochu na zřízení např. sběrného dvora najít a získat na její provoz povolení. Chtěli jsme vybudovat síť sběrných dvorů, abychom zákazníkům garantovali, že k nim pojedou maximálně 10 km. Ale Magistrát se jejich zřizování brání. Podobné je to na existujících recyklačních zařízeních, když se musí zpracovat nové provozní řády, bez kterých nemůžeme fungovat. Z argumentů magistrátů je vidět, že o zřizování takových zařízení nemají zájem, ačkoliv to odporuje plánu odpadového hospodářství města.

Mít recyklační zařízení na kraji města samozřejmě jde. Úřady i odběratelé však musí počítat s tím, že náklady na recykláty budou vyšší o náklady na dopravu, nehledě na dopad na životní prostředí, když jezdí náklaďáky o 20 km dál.

V územním plánu jsou spousty malých ploch na sběrné dvory. Pak tam byly dvě větší plochy na recyklační zařízení SDO. Na ploše v Horních Počernicích dnes stojí hypermarket, na druhé ploše zatím recyklační dvůr je, má však také velké potíže s provozním řádem.

Je stavební a demoliční odpad opravdu odpadem? Není to spíš vedlejší produkt?

Podle jednoho výkladu je to tak: když vyhrabu díru do země (tedy mou výrobní činností je hrabání děr), je pak vyhrabaná zemina vedlejším produktem této činnosti. V Německu vytěžené zeminy a suroviny z rekonstrukcí považují za vedlejší produkty. My však nevnímáme nic jako druhotnou surovinu, dokonce i železný šrot je považován za odpad. Odpad je definován jako věc, které se chci zbavit. To znamená, že když někomu věnuju auto, které už nechci, dávám mu odpad a on si na to musí pořídit živnostenský list a povolení?

Když se vytěží čistý materiál pod dálnicí (i kdyby to byl čistý písek nebo štěrk) a odvezou ho o kousek dál do základů stavby, musí se na těch pár set metrů zařadit mezi odpady. Jako by odpad byl už navždy odpadem a nedal se z něho vyrobit hodnotný materiál. Ale je fakt, že i u nás se situace začíná měnit. Nová příloha č. 9 k zákonu o odpadech umožňuje, aby zeminy s vyhovujícím výluhem nebyly považovány za odpad. Což má logiku, ale proč to neplatí i pro betony, suti a živice?

Jarmila Šťastná

 

Vyčištění Rohanského ostrova

Jedna z největších rozvojových ploch na území Prahy bývala průmyslovou zónou. Za komunismu opuštěný prostor sloužil jako mezideponie pro výkopy ze stavby metra. Na ostrově byla dokonce zamýšlena stavba olympijského stadionu a zeminy z výkopů měly být použity na násypy jeho tribun. Na tomto bezprizorním území se během času nahromadily odpady a černé skládky.

„Prostor jsme převzali v roce 2001. Byla to jedna velká skládka. Na 25 hektarech byly gigantické hromady různých materiálů, výkopových zemin, sutí i komunálního odpadu. Celkem to odhadujeme na 300 tisíc tun,“ vzpomíná Ondřej Sýkora.

Firma Svoboda po dohodě s majitelem Dopravním podnikem hl. m. Prahy ostrov vyčistila a jako protihodnotu získala pronájem recyklační plochy. „Když jsem přišli na Rohanský ostrov, bydlelo tu sedmdesát bezdomovců a v kalužích a starých pneumatikách bylo obrovské množství žab. Údajně to byl vzácný druh a my jsme jim úklidem ničili biotop. Nakonec jsme jim udělali na ostrově umělý mokřad,“ uzavírá s úsměvem Ondřej Svoboda.

Rohanský ostrov

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *