Tvrzení, že každý člověk může zachránit planetu, moc neplatí

Zdá se vám, že ačkoliv jste přetřídili domácí odpady, svět se nestal zelenějším? Nezoufejte. Jak napovídají výsledky rozsáhlé environmentální studie z Maďarska, zdá se, že ani patřičné ekologické povědomí se nemusí nutně odrazit na reálném snížení vlastní uhlíkové stopy.

Pojem „domácí třídění odpadů“ dnes nemusí nikdo hledat ve slovníku, a zdá se, že už spousta lidí na princip šetrnějšího přístupu k životnímu prostředí vědomě přistoupila. Jenže jak prokázala práce týmu maďarských analytiků, vědomé „ekologické chování“ nebo neplýtvání zdroji se ne vždy dají přenést do kontextu účinného snižování ekologické zátěže. Jinými slovy, ne každá snaha o ochranu životního prostředí vyústí nutně ve skutečné ušetření přírody.


KONEČNÝ EFEKT – NULA?

Maria Csutorová z Korvínovy univerzity v Budapešti se tomuto fenoménu věnuje mnoho let. Po vyhodnocení řady environmentálních studií došla k závěru, že se na konečném nulovém efektu podepisují především dva faktory. První z nich se odehrává především v hlavě: i když lidé pochopitelně vědí, co je dobré pro životní prostředí, jsou omezeni řadou sociálních a funkčních bariér, které jim jejich vlastní environmentální snahy hatí.

Tyto bariéry sice mají podobu překonatelných externalit, ale v konečném důsledku odbourají tyto překážky veškeré pro-environmentální aktivity. Například: „do práce nemusíte jet ráno autem, ale je to rychlejší a pohodlnější“, nebo „rádi byste vynesli sklo do kontejneru, ale nechcete jej hledat na konci tmavé ulice“. Do této sféry spadá i problém nevyužívaných sběrných dvorů a recyklačních zařízení. Lidé o nich vědí, ale jsou jednoduše příliš daleko, nebo špatně situovány, takže se k nim tuto cestu nikomu podnikat nechce.

Druhý faktor, narušující efekt snižování uhlíkové stopy, je ale mnohem zajímavější. Csutorová jej pesimisticky označuje za „mezeru mezi určitým chováním a jeho dopadem“ (Behaviour-Impact Gap, BIG). Lidé se snaží – třídit odpad, jezdit méně autem, neodhazovat odpadky – ale jejich snaha zapadne bez nějakého zvláštního výsledku. A bez viditelných a hmatatelných výsledků je jen těžké se dlouhodobě k nějaké zdánlivě nadbytečné činnosti motivovat.

VAZBA MEZI POVĚDOMÍM A CHOVÁNÍM

Svou poslední prací, uveřejněnou v tiskové zprávě i na serveru ec.europa.eu, si nezískala právě žádanou popularitu. Poukázala totiž na to, že řada „ekologicky smýšlejících jedinců“, kteří se snaží jednat v souladu s obecnými principy „zeleného života“, má právě takový dopad na životní prostředí, respektive stejnou uhlíkovou stopu, jako lidé, kteří se nikterak nesnaží svému životnímu prostředí pomoci. Jak k takovému výsledku došla?

Na vzorku 1012 respondentů se pokusila demonstrovat, zda existuje vazba mezi ekologickým povědomím jedince, jeho ekologickým chováním a výsledkem. Využila k tomu srovnání uhlíkových stop, přičemž u pro-ekologicky smýšlejících jedinců ji označila jako „zelenou“ a u konzumentů ambivalentních vůči životnímu prostředí jako „hnědou“. Každý respondent se přitom mohl svobodně přiřadit k jedné nebo druhé kategorii.

Nejprve shromáždila rozsáhlý balík dat o jejich návycích, sociálním a finančním zázemí, stravě, postojích k využívání energie nebo cestovních návycích. A při vyhodnocení se nestačila divit. Zatímco při srovnání uhlíkové stopy se jen čtvrtina „zelených“ či „hnědých“ ocitla v původně zvolené kategorii, prakticky polovina všech dotázaných vytvořila homogenní průměr. Někteří zelení byli prostě mnohem hnědší, než si původně mysleli. I tento výsledek je totiž součástí efektu BIG. Jak je to možné?

Například ne každý výrobek, honosící se značkou „eko“, je při zakoupení skutečně ekologický. Zelení uživatelé si jej ve snaze přispět k ozdravění planety pořídí, ale už nehledí na vzdálenost, ze které byl transportován. Tím ale nevědomě shazuje svou ekologickou snahu. O to, co si lidé odnáší domů v nákupním košíku, jde více než by se čekalo. Nejvýznamnějším ukazatelem pro výpočet uhlíkové stopy se totiž ukázal měsíční příjem jedince. I členové „hnědých“ s malým příjmem mají menší uhlíkovou stopu, než movitější „zelení“.

I když tedy svou prací Csutorová rozkryla nepřítomnost vztahu a statistické závislosti mezi ekologickým povědomím, ekologickým chováním a reálným dopadem na životní prostředí v makroměřítku, není prý důvod chovat se neekologicky.

Mgr. Radomír Dohnal

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *