Recyklace e-odpadu na pákistánský způsob

Vývozu elektro-odpadu do rozvojových zemí přibývá a tyto země se dobrovolně stávají smetištěm.

I když v Evropské unii i USA existuje dostatek poměrně jasných legislativních opatření, jež zabraňují vývozu elektroodpadu do rozvojových zemí, v důsledku mezer v zákonech a nedostatečným kontrolám zde údajně končí značná část použité elektroniky.

Tiskárny, klávesnice, monitory se během relativně krátké doby dvou až čtyř let stanou zastaralými a nemoderními a jsou nahrazovány výkonnějšími modely. Počítačová technika z celé Evropy končí na opačném konci světa, v Číně, Indii, Pákistánu, Srí Lance nebo Bangladéši, – právě sem je vyvážen e-waste, tedy užitková elektronika určená k ekologické recyklaci, aniž by se někdo důsledněji zajímal, co se tu vlastně odehrává. Shakila Umairová, která pracuje ve švédském Královském technologickém institutu a zabývá se „cestováním“ hardwaru, říká: „V Pákistánu narazíte na každém kroku na masivní zdravotní a sociální problémy, jejichž startérem je elektroodpad,“ říká Umairová. „Zpracování a recyklace elektroodpadu je jediným dostupným živobytím pro tisíce lidí. Tento recyklační proces je spojen s negativními dopady na zdraví obyvatel a životní prostředí. Zaměstnanci v dílnách manuálně rozebírají starou elektroniku, pálí plastové izolace drátů, aby získali měď, a vydloubávají kousky tištěných spojů k dalšímu zpracování. Nejhorší je máčení a leptání obvodových desek v kyselinách, aby se podařilo extrahovat nepatrná množství vzácných kovů, zlata a stříbra. Zaměstnanci nejsou vybaveni ochrannými pomůckami, rukavicemi, rouškami nebo maskami, a vdechují jedovaté výpary. Tyto pomůcky by mohly znamenat podstatný rozdíl, nicméně si je zaměstnanci nemohou dovolit.“

Podle Umairové pracovníci dílen – muži, ženy i děti – nemají pražádné povědomí o možných zdravotních komplikacích, které si mohou způsobit. A stejné je to i s jejich sociálním zázemím. Pracují běžně šest dní v týdnu (někdy i sedm), dvanáct hodin denně. Jejich průměrný výdělek za jeden den špinavé práce se pohybuje okolo 2,7 dolaru.

 

Mgr. Radomír Dohnal
Zdroj: server ScienceDaily.com

 

VÝVOZ E-ODPADU

Podle Německého institutu pro enviromentální strategie Ökopol je každý rok z Evropy do Afriky či Asie vyvezeno více než milion tun vyřazených spotřebičů. Tyto ještě funkční, ale již zastaralé přístroje jsou pro země třetího světa zajímavým artiklem. Nemalá část tohoto „zboží“ spadá do kategorie elektroodpadu.

Vyvážet do třetích zemí nebezpečné odpady je zakázáno nejen podle mezinárodní smlouvy o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice (Basilejské úmluvy), ale také podle evropského nařízení o přepravě odpadů.

Východiskem pro export elektrošrotu jsou velké evropské přístavy, jako je Hamburk a Rotterdam. Obvykle má export podobu ojeté dodávky, naplněné až po okraj vyřazenou elektronikou, vše deklarováno jako použité zboží k dalšímu prodeji. Na místě zpracování v Asii, či Africe se vytřídí funkční zařízení, která lze prodat. Vše ostatní se rozebere a zpracovává v primitivních podmínkách. Podle Knuta Sandera z institutu Ökopol jsou do procesu rozebírání zapojené hlavně děti.

Kromě toho fungují i i tzv. odpadoví turisté, kteří přijedou ze západní Afriky do Německa, kde posbírají elektroodpad a jedou zpět. Elektroodpad se těmto drobným dovozcům daří získávat z nejrůznějších zdrojů, od internetových aukcí typu eBay, přes bleší trhy až po prodejce šrotu.

Míří „do světa“ také použité spotřebiče z ČR? České kolektivní systémy, které se zabývají zpětným odběrem elektroodpadu, uvádějí, že o ničem takovém nevědí. Ani Česká inspekce životního prostředí nemá o něčem podobném informace.

Zdroj: Ekolist

Recyklace probíhá za velmi primitivních podmínek.

FOTO: ARCHIV

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *