Plán "B" pro boj s oteplováním klimatu

Přírodní děje jsou zdrojem inspirace umělců, ale zdá se, že také geo-inženýrů. Na pomezí vytrvalé vědecké práce občas vznikají studie, které svým obsahem někdy nutí k hlubšímu zamyšlení nad duševním zdravím autorů.

Peter Davidson, inženýr chemie, bývalý vládní poradce a současný člen Royal Academy of Engeneering, navrhuje rozprašování mikroskopických částic do atmosféry jako alternativní plán pro boj se změnou klimatu. Na druhou stranu jeho idea má své logické opodstatnění, a možná se skutečně jedná o možné řešení globální klimatické krize.

PRACH OCHLAZUJE

Závěry práce, které publikoval i prestižní magazín tcetoday.com, vycházejí z jednoduchého předpokladu. Prachové částice, uvolněné do ovzduší například při sopečné erupci a rozptýlené do atmosféry, zvyšují albedo – potenciál odrazu slunečních paprsků – a tím jednoduše Zemi ochlazují. Když se například v roce 1991 probudila ke svému bouřlivému životu filipínská sopka Mount Pinatubo, snížila se na dva roky průměrná teplota na Zemi o 0,5° C. K podobným událostem nedochází často, přesto je v rozmezí století můžeme přesně datovat. Jde jen o to tuto myšlenku tvůrčím způsobem rozvést.


„Je pochopitelně nezbytné pracovat dále na celoplanetárním snižování emisí oxidu uhličitého,“ říká Davidson. „Ale přeci jen by bylo moudré mít v záloze nějakou alternativu v pohotovostní záloze.“ Pokud při „průměrných“ sopečných erupcích vyletí do atmosféry 20 milionů tun oxidu siřičitého a následný oblak se zvolna rozšíří nad celou planetou, zvedne se odraz slunečných paprsků o necelé procento. Při stávajícím nárůstu teploty by stačilo vyvolat podobný jev uměle. Nebylo by ale rozumné dráždit sopky, když zvýšený koktejl kyseliny sírové v ovzduší narušuje ozonovou vrstvu a způsobuje lokální změny v dešťových srážkách.

JAK TO PROVÉST?

Chemik-inženýr se tedy zaměřil na částice, které by dokázaly v atmosféře dlouhodobě perzistovat, a přitom by neměly nežádoucí dopady případnou eko-toxicitou. Oxidy síry vypadávají ze hry. Zapotřebí jsou částice podobné velikosti, které jsou ale chemicky netečné. Volba padla na benigní sub-mikroskopické částice oxidu titaničitého. Titan je hojně zastoupen v zemské kůře, na vzduchu je stabilní, a má sedmkrát větší odrazivost než sopečný sirný koktejl. Navíc ho dnes vyrábíme kolem 5 milionů tun ročně, takže i dostupnost této látky není problémem. Mírnou nedůvěru pak vzbuzuje informace, že tuto sloučeninu můžeme například běžně nalézt v nátěrových hmotách.

Pokud tedy víme, jakou látku do ovzduší dostat, zbývá ještě věčná otázka „Jak?“ to učinit. I tuto oblast má ale Peter Davidson promyšlenou. Sub-mikroskopický poprašek nestačí rozprašovat v desetikilometrové výši, protože by se vzápětí „vypršel“. Na potřebnou cestu do výšin mezi 20-65 kilometry nad planetu, do stratosféry, by měl vynést oxid titaničitý balon. A ne ledajaký. Celkové investiční náklady na výrobu takového obřího balónu, včetně vazáků, ultra-vysokotlakých čerpadel, výrobu a samotný transport částic odhadl na 500 milionů liber, plus zhruba 600 milionů na roční provoz.

Davidson není v ocenění realizace svého plánu právě skromný, ale sám dodává, že ostatní obdobné alternativy jsou přibližně 30x dražší. Na mysli má utopické modely obrovských mnohakilometrových zrcadel, obrovských stratosférických věží nebo rozprašování titanových částic do stratosféry s pomocí letadel. „Vytvoření vhodné alternativy, pro sanaci případných komplikací, je důležitým úkolem,“ říká Davidson. „Je zapotřebí identifikovat a rozvést i jiné plány a technická řešení, než jen stávající dlouhodobý proces omezování emisí. Můj plán „B“ je jako záchranná vesta, když se plavba po rozbouřeném moři nezdaří.“

Zdroj: server tcetoday.com

 

KONTROVERZNÍ PLÁNY

V roce 2008 vydala britská Královská společnost soubor studií a článků soubor studií, zaměřených na geo-inženýrská řešení ochlazování planety. Vědci z univerzity v Manchesteru a Cambridge v úvodu píší: „Ačkoliv takové zásahy v celoplanetárním měřítku mohou být nebezpečné, možná jejich čas přijde a stanou se méně riskantní, než kdybychom nedělali nic.“

Na ochranu klimatu se navrhuje např.:

Hnojení oceánů – rozprášení železa uměle podpoří růst fytoplanktonu, který absorbuje CO2.

Rozstřikování mořské vody do atmosféry za účelem zvýšení reflektivity a kondenzace mraků

Miniaturní solární reflektory do vesmíru by prý snížily množství slunečního světla dopadajícího na Zemi.

Umělé sopky – částice síry a jiných materiálů jsou uvolňovány do stratosféry za účelem odrážení slunečního světla. Napodobují efekt vulkanických erupcí.

Mezivládní panel pro klimatické změny v již v roce 2009 odmítl geo-inženýrství jako „příliš teoretické a nevyzkoušené, s nebezpečím neznámých vedlejších dopadů.“

 

Současné meteorologické balóny jsou proti tomu plánovanému pouhou hračkou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *