Nová právní úprava pro těžební odpady

Odpady vznikají při každé činnosti, tedy i při hornické, přičemž odpady z této činnosti byly nejčastěji ukládány na odvaly nebo odkaliště. Odvaly se staly výraznou krajinnou dominantou na mnoha místech naší republiky, o většině odkališť se mnohdy ani neví, že v daném místě existují. Typickým příkladem mohou být odkaliště ve Chvaleticích, která unikají pozornosti cestujících vlakem na trati Kolín-Pardubice.

Provoz odvalů a odkališť se až donedávna neřídil pravidly, která by řešila celou problematiku kompletně. Bílá místa v odpadové legislativě a nakládání s těžebními odpady nyní vyplňuje zákon č. 157/2009 Sb., o nakládání s těžebním odpadem a o změně některých zákonů (dále jen „zákon“), který zavedl do českého práva směrnici Rady 2006/21/EU o nakládání s odpadem z těžebního průmyslu.

Přijetím tohoto zákona byla doplněna řada platných předpisů, které se zabývají problematikou provozu odvalů a odkališť jako míst, kam je ukládán odpad. S pojmy odval nebo odkaliště však zákon přímo nepracuje. Zavádí pro ně nový pojem – „úložné místo“. I nadále platí požadavky na provoz odvalů a odkališť ve smyslu současných právních norem (viz rámeček 1).

PRÁVNÍ ÚPRAVA PRO ODKALIŠTĚ

Odkaliště jsou zároveň vodním dílem, místem k provozování hornické činnosti (§ 1 vyhl. č. 51/1989 Sb.) a úložným místem pro ukládání kalů po úpravě nerostů.

Odkaliště i nadále zůstávají vodními díly podle vodního zákona (§ 55 zákona číslo 254/2001 Sb.). Technické požadavky na stavbu odkaliště určuje několik legislativních norem (viz rámeček). Odkaliště je vodním dílem bez ohledu na to, jakým způsobem se ukládá materiál do odkaliště, např. plavením vodou nebo navážením nákladními automobily. Nerozhoduje ani to, že ukládání bylo v minulosti ukončeno a další materiál se již do odkaliště neukládá.

Pod působnost zákona o těžebních odpadech byla také začleněna rašelina, která není v ČR považována za nerost. Zákon stanoví, že schvalovat nakládání s rašelinou a jejími odpady bude Ministerstvo zemědělství (podle § 17 odst. 1 písm. c).

DEFINICE POJMŮ

V § 2 zákona č. 157/2009 Sb. se vymezují definice pojmů užívaných tímto zákonem. Nejdůležitějším z nich je pojem „těžební odpad“. Je definován dvěma podmínkami. Jednak se musí jednat o odpad, kterého se provozovatel zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se ho zbavit. Za druhé musí tento odpad vznikat při činnostech uvedených v § 2 odst. 1 písm. a) nebo b). Pokud je obdobný materiál prodán jako skutečný katalogový odpad anebo použit jako výrobek ve smyslu příslušných nařízení vlády, zákon o těžebních odpadech se na takový odpad nevztahuje.

Kromě již zmíněného pojmu „úložné místo“ bylo nezbytné definovat pojem „hlušina“, neboť se objevuje v mnoha předpisech, avšak nesprávně použit. Ve světě, jakož i v EU, se za hlušinu považuje pouze materiál, který prošel procesem úpravy. Není tedy do budoucna možné, aby za hlušinu byl považován např. vytěžený, ale neupravený materiál.

V § 3 zákona o těžebních odpadech jsou stanoveny obecné požadavky na ochranu životního prostředí a lidského zdraví, které by mohly být negativně ovlivněny provozem úložných míst. Nově je zde požadavek, aby při nakládání s těžebními odpady bylo využíváno nejlepších dostupných technik a technologií. Záleží pouze na provozovateli, kterou z technik zvolí. Hlavní úkoly v této oblasti byly svěřeny Českému báňskému úřadu, nicméně i obvodní báňský úřad (OBÚ) může navrhnout aktualizaci vydaného povolení k provozu úložného místa, pokud má k dispozici informace o nových BAT, které by šly uplatnit u provozovatele. Paragraf také obsahuje zákaz poškozování a vstupu do úložných míst. Tento paragraf je fakticky závazný již od prvního srpna 2009.

PLÁN NAKLÁDÁNÍ

Stejně jako v evropské směrnici, i náš zákon zavádí pro provozovatele povinnost zpracovat plán pro nakládání s těžebními odpady (§ 5). Jeho cílem je minimalizace, zpracování, využití a odstraňování těžebního odpadu. Může být součástí jiného dokumentu, např. plánu otvírky, přípravy a dobývání. Plán schvaluje v případě těžby a úpravy nerostů OBÚ, v případě těžby rašeliny pak Ministerstvo zemědělství.

Plán musí obsahovat podmínky pro omezování vzniku odpadu a jeho škodlivosti, které berou v úvahu způsoby těžby, nakládání s těžebním odpadem a další okolnosti.

Znalost vlastností těžebních odpadů bude rozhodující při zařazování úložných míst do kategorií. Inertní odpady by neměly být ukládány v úložném místě kategorie I.

Provoz úložného místa budou povolovat OBÚ, neboť tyto úřady povolují i další hornickou činnost. Povinností OBÚ bude informovat veřejnost v rámci povolovacího řízení (§ 9 odst. 5) prostřednictvím portálu veřejné zprávy. Účast veřejnosti se řídí správním řádem a zákonem o ochraně přírody a krajiny. Zákon pamatuje i na případné nepříznivé přeshraniční dopady nakládání s těžebními odpady. Kompetence jsou zde stanoveny především pro ČBÚ. Jedná-li se úložné místo kategorie I, může se k povolovacímu řízení vyjadřovat i veřejnost jiného státu.

UKONČENÍ PROVOZU

Provoz úložného místa lze řádně ukončit až po dokončení sanačních a rekultivačních prací. Plán by měl nově řešit monitoring úložného místa po ukončení provozu. Rozsah monitoringu stanoví prováděcí předpis, který by měl ještě letos společně připravit ČBÚ a Ministerstvo životního prostředí.

Aby mohly být sanace a rekultivace provedeny, musí být na ně vytvořeny finanční prostředky. Povinnost jejich tvorby v souladu se směrnicí ukládá § 13 zákona, a to obdobným způsobem, jak stanoví horní zákon. Výši rezervy finančních prostředků provozovatel se souhlasem obvodního báňského úřadu upraví jednou za 5 let. Tato rezerva nesmí být použita na jiné účely, podobně jako u skládek.

Paragraf 16 přebírá požadavky čl. 10 směrnice týkající se ukládání těžebních odpadů jinam než na úložná místa. I nadále ale bude platit, že pro ukládání jiných odpadů než těžebních do vytěžených prostor platí směrnice skládková, zavedená vyhláškou č. 294/2005 Sb. Do povrchových vod bude možno ukládat těžební odpady jen v podobě kalů, a to navíc jen při splnění podmínek stanovených vodním zákonem.

ZAHLAZOVÁNÍ ČINNOSTI

Zákon kromě úložných míst řeší v § 16 i situace, které se týkají zahlazování hornické činnosti, kdy jsou vytěžené prostory při rekultivačních nebo stavebních pracích vyplňovány zpětně těžebním odpadem. Provozovatel přitom musí zajistit stabilitu těžebního odpadu, předcházet znečištění půdy a vod a zajistit monitorování.

Úložišť, která mají závažný nepříznivý vliv na životní prostředí nebo která by mohla představovat hrozbu, je mnoho a velmi se různí. Proto lze náklady na provedení jejich monitoringu odhadnout pouze orientačně. Česká geologická služba-Geofond zpracovává od roku 2001 Databázi hald, na kterou od roku 2006 navazuje Databáze deponií po těžbě a úpravě nerostných surovin. V současné době je zpracována pro polovinu území České republiky a v registru je evidováno 4147 objektů (deponií). Lze předpokládat, že po dokončení bude obsahovat kolem 8500 objektů, z toho do 400 může být hodnoceno jako „pozitivní“, tj. vykazovat zvýšená rizika. Údaje o těchto místech budou tvořit registr, který zveřejní MŽP společně s ČBÚ. Termín je stanoven na 1. 5. 2012.

Pro vytvoření registru bude třeba provést jednak technické práce (3-4 vrty v okolí objektu při nákladech 2000-4000 Kč/m a celkové hloubce vrtání 50 m) nebo rozbory (v průměru 10 kompletních analýz při nákladech do 2000 Kč za vzorek), hodnocení objektu z hlediska rizik (kolem 10 000 Kč/objekt) a technicko-administrativní práce (do 40 000 na jeden objekt). Orientačně lze říci, že celkové náklady na jeden objekt dosáhnou 215 000 Kč, což při 400 rizikových objektech představuje částku 86 mil. Kč. Potřeba těchto prostředků se předpokládá v letech 2009 až 2012, kdy má ČR podle směrnice dopracovat a zveřejnit registr úložných míst. Na úhradu těchto nákladů budou využity finanční prostředky z úhrad za vydobyté nerosty, které jsou podle horního zákona ve výši 25 % odváděny do státního rozpočtu na odstranění škod způsobených dobýváním. Lze ale očekávat, že se podaří do závěrečného výběru zařadit jen asi polovinu původně uvažovaného množství, tj. kolem 200 úložných míst, čímž by se snížily i dopady na státní rozpočet. Výběr však bude jen prvním krokem. Jako druhý krok by měly být provedeny takové úpravy úložných míst a jejich okolí, aby se riziko, které pro svoje okolí představují, snížilo.

NA CO SE ZÁKON NEVZTAHUJE

Správní delikty v oblasti těžebních odpadů (§ 19, 20 a 21) jsou upraveny u fyzických osob i právnických osob a podnikajících fyzických osob. Nejvyšším finančním postihem je částka 5 mil. Kč.

Pro zákon byla stanovena přechodná opatření, která obecně začínají rokem 2008 a končí rokem 2018. Většina úložných míst ve správě státních podniků PKÚ a DIAMO bude splňovat požadavky § 23 odst. 4 a naplní výjimku podle § 23 odst. 2 zákona, což se příznivě projeví v dopadech na státní rozpočet.

Zákon neřeší otázku těžebních odpadů po těžbě a zpracování uranových rud, na něž se vztahuje atomový zákon. Nevztahuje se také na některé oblasti, jako je těžba a úprava nerostů v moři, vtláčení vod nebo ukládání odpadů na skládky, kde v souladu s právem EU platí i nadále tzv. skládková směrnice 1999/31/ES, která byla implementována vyhláškou č. 294/2005 Sb., a novelou vyhlášky č. 99/1992 Sb.

Zákon se také nevztahuje na hmoty, využívané jako např. skrývkový materiál k rekultivaci nebo sanaci, i když by mohl být považován podle směrnice za odpad. Tento požadavek je formulován v § 1 odst. 2 písm. f) tak, že se zákon nevztahuje na „hmoty, které byly získávány při těžbě a úpravě nerostů podle zvláštního zákona, při vyhledávání nebo skladování nerostů nebo při těžbě, úpravě a skladování rašeliny a jsou podle plánu otvírky, přípravy a dobývání nebo plánu využití ložiska určeny pro sanační a rekultivační práce (nebo jsou jejich součástí) nebo pro zajištění nebo likvidaci důlních děl.“

Zákon se rovněž nevztahuje na materiály, které vznikají při těžbě a úpravě, ale jsou to typické odpady, jako stará výdřeva, zbytky elektroinstalace, které se mohou dostat díky technologické nekázni na povrch např. společně se separátně odtěženým kamenem z příprav.

SOUVISEJÍCÍ NOVELY

Přijetí zákona o těžebním odpadu si vyžádalo i dílčí změnu zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon). Dochází zejména k zakotvení výslovné kompetence obvodních báňských úřadů k povolování staveb úložných míst (s výjimkou odkališť) mimo hranice těžby.

Bylo třeba novelizovat vodní zákon. Mezi povolované činnosti podle vodního zákona se dostává i ukládání těžebního odpadu do povrchových vod (ty jsou definovány v § 2 vodního zákona), dále je to souhlas ke stavbám, k nimž není třeba povolení podle vodního zákona a které mohou ovlivnit vodní poměry, což tedy budou úložná místa – odkaliště. Krajské úřady budou navíc stanovovat podmínky i pro vypouštění průsaků z úložných míst.

Spolu s přijetím zákona o těžebních odpadech bylo třeba novelizovat rovněž zákon o odpadech. Jedná se o dílčí zpřesnění zákona z hlediska terminologického i věcného, a o jeho provázání s nově přijatým zákonem o těžebních odpadech.

Ing. Jan Kaňka
Český báňský úřad

 

Legislativa pro provoz odvalů a odkališť

zákon č. 157/2009 Sb., o nakládání s těžebním odpadem

zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě

vyhláška č.104/1988 Sb. (§ 3, § 4, příloha 1), o racionálním využívání výhradních ložisek

vyhláška č. 51/1989 Sb. (§ 28, 30 apod.), o bezpečnosti práce při úpravě a zušlechťování nerostů

Technické požadavky na stavbu odkališť

vyhláška č. 590/2002 Sb., o technických požadavcích pro vodní díla (§ 3 až 5 a § 15)

norma ČSN 75 3310

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *