Musí vždy platit, že rekultivace rovná se zatěsnění?

Staré skládky odpadů představují potencionální riziko pro životní prostředí, ekosystémy a v některých případech i pro obyvatelstvo. I po ukončení rekultivace je nutno zajistit následnou péči o rekultivované skládky, což představuje nemalé náklady.

Vliv skládky na okolí je určován materiálovým složením deponie, fyzikálně chemickými a biochemickými podmínkami ve skládkovém tělese a také časem. Obecně lze říci, že ve starých skládkách komunálních odpadů nebyl obsah biologicky rozložitelné hmoty majoritní a běžné bylo skládkování inertních a průmyslových odpadů. Další rizikovou skutečností bylo nedokonalé nebo téměř žádné hutnění odpadu, a tím větší možnost průniku atmosférického kyslíku do skládkovaného materiálu. Ve starých skládkách komunálních odpadů se tak nejčastěji setkáváme s prostředím nestabilizované metanogeneze, kdy pH skládkových výluhů dosahuje neutrálních nebo mírně alkalických hodnot (box 1).


VLIVY SKLÁDKY NA OKOLÍ

Vedle původního složení deponovaného odpadu je nutno zohlednit i materiálovou změnu skládkového materiálu vlivem geochemických a biochemických reakcí v tělese skládky. Doba negativního ovlivnění horninového prostředí skládkovými výluhy je značná a k její kulminaci dochází v určitém časovém odstupu od ukončení skládkování.

V případě starých skládek průmyslových odpadů závisí jejich vliv na horninové prostředí především na typu skládkovaných odpadů, respektive druhu a koncentraci rizikových látek. Jen výjimečně lze nalézt jednodruhové skládky průmyslových odpadů (např. skládky neutralizačních kalů, kalů z rafinace ropy pod.). Většinou se jedná o směs nejrůznějších průmyslových odpadů navážených v minulosti místními průmyslovými podniky s přimíseným komunálním odpadem i inertním materiálem.

ZATĚSNĚNÍ NENÍ VŽDY NEZBYTNÉ

Rozhodujícím požadavkem rekultivace je především začlenění deponie do krajiny a možnost alespoň omezeného využití jejího povrchu. Staré skládky komunálních odpadů jsou v mnoha případech lokality s vysokou druhovou diverzitou. Území je totiž většinou ponecháno přirozené sukcesi a pestré stanovištní podmínky podmiňují i existenci druhově bohatých společenstev. Rekultivace tak může paradoxně i poškodit vyvíjející se ekosystém.

Často používanou metodou je zatěsnění povrchu, které bezpochyby významně snižuje negativní dopad skládky na podzemní vody. Je třeba vždy odpovědně zvážit skutečnou potřebu instalace těsnící vrstvy. Většina starých deponií, nepoužívaných více než šestnáct let, je v současné době již za kulminací svého negativního působení a dochází k poklesu sledovaných ukazatelů i bez použití těsnící vrstvy.

U většiny lokalit lze proto předpokládat odeznění negativního vlivu na horninové prostředí. Razantní zásah do deponie naopak vede k aktivizaci geochemických pochodů vlivem průniku srážkových vod a kyslíku, což může v závislosti na hydrogeologických podmínkách způsobit dramatický nárůst kontaminace podzemní vody především amonnými ionty.

REKULTIVACE JE VŽDY CÍLEM

Nicméně není akceptovatelný výskyt odpadů na povrchu terénu a rekultivace by měla být vždy cílovým stavem bez ohledu na minimální rizikovost skládky stanovovanou podle metodického pokynu MŽP.

Při rekultivaci je možno doporučit co nejmenší zásahy do tělesa deponie, nutností je však přetvarování povrchu bez bezodtokých oblastí, zabránění nátoku povrchových vod do tělesa skládky a vynechání těsnícího prvku, který významnou měrou komplikuje následnou péči o skládku. Odhlédneme-li i od nemalých nákladů na vybudování těsnícího a drenážního prvku, vyvstává tu i problém do budoucnosti, tj. co za 30 až 40 let se zatěsněnými skládkami – s vývraty stromů, erozí obnaženými geotextíliemi a fóliemi apod.

Návrhy rekultivací starých skládek bez užití těsnicího prvku, podle našich zkušeností, bohužel narážejí na byrokratickou bariéru státních úřadů, které vyžadují plnění státních norem, ačkoliv se jedná o staré skládky a o skládky s prokazatelně minimálním vlivem na životní prostředí. Pravidlo „rekultivace = instalace vrchního těsnicího prvku“ by měla být přehodnocena, a naopak by měly být podporovány rekultivace bez zbytečných technických zásahů.

FINANCOVÁNÍ

Zkoumání a rekultivace starých skládek je poměrně finančně náročná činnost a její intenzita jednoznačně závisí na množství dotací uvolňovaných státem či EU. Příjemci těchto dotací jsou nejčastěji územně správní celky (obce, kraje), výjimečně další subjekty. Dotace jsou zaměřeny na průzkum skládek a jejich uzavření (ať již rekultivací nebo sanací). V některých případech je hrazen i krátký monitoring. Podle platné legislativy však doba následné péče o uzavřenou skládku nesmí být kratší než 30 let. Pro toto období však není k dispozici žádný dotační titul, který by umožnil alespoň částečnou kompenzaci nákladů. Obce tyto náklady musí hradit ze svých rozpočtů, což pochopitelně vede ke snaze o jejich minimalizaci. V případě havarijních stavů (sesuvy, poškození izolačního prvku) mohou být náklady značně vysoké a mohou i přesahovat finanční možnosti provo.zovatele uzvařené skládky.

Státní správa nemá ve většině případů žádné relevantní nástroje pro uložení nápravných opatření a účast na takovém projektu je v podstatě dobrovolná. Navíc náklady na následnou péči v celém svém časovém horizontu mohou dosáhnout hodnoty investice do rekultivace. Je tedy pochopitelné, že ochota zapojení především menších obcí s napjatým rozpočtem, na jejímž území je stará ekologická zátěž, je minimální.

 

Jaroslav Hrabal
MEGA, a. s.
Stráž pod Ralskem

 

STARÉ SKLÁDKY KOMUNÁLNÍCH ODPADŮ

– Redukční prostředí: odpad je černé barvy, vyskytuje se povlak sulfidů železa na povrchu odpadu,

– Intenzivní zápach – zdrojem je většinou kyselina máselná

– Neutrální pH výluhů

– Relativně nízký obsah vody (srážkové vody pronikají špatně zhutněným materiálem až do podloží)

– Rozložení značné části původního podílu organického odpadu

– Relativně nízká produkce metanu (stav nestabilizované metanogeneze) – nedochází k zahořívání skládek při jejich rekultivaci

– Přítomnost pestré směsi odpadů, často i průmyslového původu

 

SKLÁDKOVÝ WORKSHOP

Články zveřejněné v této příloze časopisu vycházejí z přednášek, která zazněly na Skládkovém workshopu Liberec-Žitava, jehož osmý ročník proběhl ve dnech 15. a 16. listopadu 2012 na Technické univerzitě v Liberci. Tématem byly skládky, jejich výstavba, provoz, ukončení a následná péče. Na workshopu se sešli odborníci z úřadů, vysokých škol, firem a projekčních kanceláří z České republiky a Německa. Byli mezi nimi zástupci Technické univerzity v Liberci, Hochschule Zittau/Görlitz a dalších saských vysokých škol, nezávislí specialisté i odborníci ze státních úřadů a také zástupci soukromých společností, které se odpady a skládkováním zabývají.

Organizace semináře byla podpořena z Fondu malých projektů, Programu Cíle 3 na podporu přeshraniční spolupráce mezi Českou republikou a Svobodným státem Sasko 2007-2013.

Devátý ročník Skládkového workshopu Žitava-Liberec proběhne v listopadu 2013 v saské Žitavě.

Ztráty sazenic za dvě vegetační období po ukončení biologické rekultivace

Stará skládka odpadů Kozly byla původně založena v pískovcové roklině. Sklon čela skládky byl značný, nejvyšší mocnost skládky přesahovala 30 m a objem uložených odpadů se odhaduje na více jak 1 mil. m3.

Hlavním problémem následné péče byl úhyn vegetace z důvodu nestabilizované struktury půdy. V plochých částech deponie docházelo k periodickému zamokření a vysoušení zemin a tím i k odumírání sazenic. Ztráty během 1. roku dosahovaly na většině těchto ploch až 100 %. Dvě kola dosadeb situaci nevyřešila, úhyn se opakoval. Po dohodě s investorem byla skládka dále ponechána přirozené sukcesi, bylo upuštěno i od sekání ploch.

Poškození skládky

Kozly přívalovým deštěm Při přívalových deštích v létě roku 2010 došlo k poškození odvodňovacího příkopu na nejnižší terase skládky, jeho sesuvu a protržení fólie a průniku srážkových vod do tělesa. Došlo k vyplavení značného množství skládkového materiálu do přilehlého lesa a vytvoření rozsáhlé kaverny pod fólií. Náprava této havárie proběhla až v létě 2012 za relativně značných finančních nákladů. Skládka je již mimo záruční dobu (5 let), je v majetku města, které musí postupovat podle zákonných norem a vyhlašovat výběrová řízení na projekční práce, samotnou realizaci a především uvolnit finanční prostředky z rozpočtu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *