Jakou kvalitu mají dodavatelé služeb poskytovat?

V poslední době se hodně hovoří o tom, jak má probíhat konkurence mezi kolektivními systémy v oblasti zpětného odběru výrobků, případně mezi autorizovanými společnostmi v oblasti zpětného odběru obalů.

Diskuze však běží poněkud po povrchu. Diskutuje se jen otázka, zda mají, či nemají mít zákazníci těchto systémů na výběr z více dodavatelů. Přitom hlavní argument pro konkurenci je formulován pouze jako obecné tvrzení, že konkurence dodavatele nutí zajišťovat službu efektivně. Zkusme si však jednoduše položit otázku, jakou službu mají dodavatelé efektivně zajišťovat a komu.

FAKTICKÁ KVALITA SLUŽBY

Jednoduchá, ale zavádějící odpověď zní: „Mají efektivně zajišťovat službu splnění požadavků zákona“. Tato odpověď totiž implicitně předpokládá, že zákazník nebude využívat nekvalitní službu. V běžném konkurenčním prostředí tomu tak je. Odběratel službu vybírá podle poměru ceny a kvality, protože je zainteresován nejen na ceně, ale i na kvalitě toho, co mu dodavatel poskytuje. Mizerná kvalita může být levná, ale pro odběratele nepoužitelná, proto si třeba koupíme dražší auto či lepší počítač i za vyšší cenu.

V případě zpětného odběru je však situace jiná. Odběratel – výrobce – si objednává službu zpětného odběru pro spotřebitele. Přitom je mu faktická kvalita této služby, jakou je například dostupnost sběrné sítě, naprosto lhostejné, neboť nemá žádnou souvislost s jeho vlastní efektivitou. Nekvalitní provedení zpětného odběru, se totiž nedotkne činnosti odběratele – výrobce, ale výlučně spotřebitele. Z logiky efektivního postupu odběratelů tedy budou preferováni ti dodavatelé, kteří nabídnou nejnižší cenu, bez ohledu na to, jakou kvalitu služby zpětného odběru poskytují spotřebiteli, který si sám nemůže kvalitu zvolit, a ani si ji spojit s konkrétním výrobkem. Z logiky dodavatele je potom efektivní pouze takový postup, který minimalizuje náklady sběrné sítě, tedy také minimalizuje náklady tím, že snižuje kvalitu služby pro spotřebitele na absolutní minimum akceptovatelné kontrolními orgány tak, aby nepřišel o možnost službu poskytovat v důsledku zásahu těchto orgánů. Oba, odběratel i dodavatel, tedy mají shodný zájem snížit pohodlí spotřebitele.

SPOTŘEBITELE ZASTOUPIL STÁT

Z uvedeného vyplývá poněkud jiný pohled na konkurenci v oblasti zpětného odběru. Je-li na trhu více dodavatelů, pak výrobci budou vždy vybírat toho nejlevnějšího bez ohledu na kvalitu služeb. Toho, kdo je skutečně zainteresovaný na kvalitě služby – spotřebitele – musí v této konkurenci zastupovat stát. Jinými slovy, cenu služby zpětného odběru si zhodnotí výrobce, ale kvalitu zpětného odběru, a to, zda je vykonáván v souladu se záměrem přijaté legislativy, musí zhodnotit a zajistit MŽP svojí kontrolní a donucovací pravomocí tak, aby dodavatel, který dostatečnou kvalitu neposkytuje, byl z trhu okamžitě vyloučen.

A tím se dostáváme k základní otázce konkurence v této oblasti: jakou kvalitu mají dodavatelé služeb zpětného odběru a využití poskytovat. To je ovšem rozhodnutí politické, a záleží na tom, co vlastně od zákonů o zpětném odběru chceme.

První možností je jednoduchý a relativně snadno kontrolovatelný požadavek. Chceme jen to, aby výrobci prostřednictvím dodavatelů zajistili takový rozsah zpětného odběru a využití, kterým budou splněny minimální požadavky evropských předpisů. To v podstatě znamená: někde a nějak nasbírejte potřebné množství příslušného odpadu a nechte ho recyklovat.

Konkurence se pak bude odehrávat v hledání nejlevnějších zdrojů odpadu i technologií recyklace. Trh bude zcela liberální a na státu zůstává jen zajistit, aby nedocházelo k falšování nebo duplicitě výkaznictví odpadů. Problém je, že v tomto případě nikdo nebude zajišťovat zpětný odběr tam, kde je to drahé – v malých obcích a oblastech s nízkou příjmovou úrovní. Ani nebude sbírat to, co je nákladné, jako špatně zpracovatelné plastové obaly nebo obtížně využitelné výrobky. Třídění v těchto místech buď zanikne, nebo jeho náklady ponesou výlučně obce, protože pro dodavatele by to bylo neefektivní.

SMĚRNICE PŘEDJÍMAJÍ POSTUP

Druhou možností je stanovit si to, co předjímají příslušné směrnice, tedy přenést náklady spojené s odpadem z výrobků na výrobce. Pak musí být hlavním požadavkem nikoli rozsah využití, ale naopak kvalita sběrné sítě, která musí být dostupná všem spotřebitelům ve všech místech tak, aby mohli snadno předat odpad výrobci (zastupovanému dodavatelem služby zpětného odběru), a zbavit tak obec nákladů spojených s takovým odpadem.

Stát potom musí zajistit, aby všichni konkurenti provozovali stejně kvalitní, rozsáhlou a dostupnou sběrnou síť, protože její provoz a logistika jsou hlavním zdrojem nákladů. Tím se změní i pohled na hospodářskou soutěž v této oblasti. Půjde totiž o provoz infrastruktury, a tam jsou soutěžní pravidla složitější, tak jako je tomu v distribuci energií nebo třeba v telekomunikacích.

Klíčová otázka tedy nezní: konkurence ve zpětném odběru – ano, či ne? Spíše se ptejme, zda zpětný odběr znamená nasbírání tun za minimální cenu, nebo maximálně efektivní provoz celostátní sběrné sítě pohodlně dostupné všem spotřebitelů. Podle toho, jak si odpovíme na tuto otázku, musíme nastavit i pravidla konkurence.

ICCT 2014

2. mezinárodní chemicko-technologická konference

7.- 9. dubna, Mikulov, Hotel Galant

Smyslem konference je podpořit vzájemnou informovanost a diskusi mezi odborníky z chemického průmyslu (včetně malých a středních firem) a pracovníky z vysokých škol a ústavů AV ČR.

Tematické okruhy:

Chemické technologie a materiály, zdroje energie

Technologie pro ochranu prostředí

Zpracování odpadů, ochrana ovzduší a vod, technologie pro dekontaminaci půd

Bezpečné řízení procesů, prevence havárií, analýza rizik, atd.

Informace a on-line přihlášky: www.icct.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *